Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit dal. Dlouhé tahy pod linku a velkorysé smyčky. Dnes sice občas píšu rukou svůj deník, ale občas ho nepřečtu ani já sama. Pokud jde o krasopisné psaní obálek či přání, pořád mám ale světu co nabídnout.
Co jste naposledy napsali ručně a bylo to delší než podpis v bance?
Pohlednice z cest? Vzkazy rodinným příslušníkům? Omluvenka ratolesti? Dlouhý seznam úkolů v diáři? Maturitní slohová práce? Rukopis nutil člověka přemýšlet ještě dříve, než slova napsal. Stejně tak jako aparáty na kinofilm s omezeným počtem políček sloužily k zachycování pouze předem vybraných záběrů. Udělat chybu stálo čas, v případě psaní rukou, nebo peníze, v případě promrhaného políčka filmu.
Dnes se všechno valí hlava nehlava. Počet fotek v mobilech se počítá na tisíce, v případě turistů z Asie na desetitisíce. Soubory nadatlované do počítače můžete přepisovat do aleluja, kopírovat, krátit, přeposílat, upravovat, vylepšovat fontem písma nebo vkládáním obrázků. Rukopis v době počítačů je spíše o schopnosti pracovat s grafickými programy než o schopnosti napsat kvalitní a ve všech významech slova dobře čitelný text.
Na začátku bylo Slovo. Na konci je Siri.
To nejsou nářky staré báby. I já píšu na počítači dnes a denně, třeba svůj blog. Když ho pověsím na web, už ani nemusím mít strach, že mi odejde počítač do věčných lovišť a soubor nenajdu. Možná bych měla mít strach, že se ho už nikdy nezbavím. Že mé ranní myšlenky zůstanou ve veřejném prostoru i po stmívání. Když si ale představím, v jaké společnosti se má slova nacházejí, nemám strach, že by je někdo dlouho hledal. Stačí si po ránu projet Instagram. Nemáte někdy pocit, že se svět zbláznil?
V seznamu profesí, které brzo zaniknou, jsou grafologové patrně na čelních místech žebříčku. Lidský otisk už není v tazích perem. Jak zapomínáme psát rukou, ztrácíme kus sami sebe. Svou značku. Posledním ostrůvkem originality tak zůstávají ruční podpisy na těch několika málo místech, kde je ještě nenahradily otisky prstů nebo face ID. Třeba na protokolu o uzavření sňatku nebo při převzetí zásilky do vlastních rukou. Je to vlastně hodně podobný úkon, stvrzený vlastnoručním podpisem.
Vyzývala jsem tady již několikrát: Lidé, čtěte! Dnes vás čeká pozměněný apel: Lidé, pište! Třeba vás to donutí nad svými slovy přemýšlet a formulovat je už ve své hlavě, protože psát něco ručně znovu a znovu od začátku, dokud to nebude bezchybné, jsme už dávno zapomněli. A nebojte se toho, co o vás prozradí vaše písmo. I když se budete snažit sebevíc, stejně to nebude Písmo svaté. A to je naše útěcha, naše záchrana a naše inspirace. Co je psáno, to je dáno. A klidně si to vygooglete.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Ano, byla doba, kdy jsme psali plnicími pery, jen leváci měli privilegium v čínských perech, aby si nerozmazali právě napsané. Vzpomněl jsem si také na J. V. Plevu, jak si – nemaje dost peněz na milovaného Robinsona Crusoe – celou knihu opsal. Jak bylo popsáno v článku, dnes máme našlapané PC a mobily miliony položek, z nichž se 80 % stejně nikdy nepodíváme – většinou slouží jen k přeposílání, abychom se pak divili, že není žádné soukromí. Přesto si pořád myslím, že rukou psaný dopis je pořád něčím ryze osobním a vytištěný „formulář“ ho v mém případě těžko překoná.