Naše dcera byla opět malá. Na malou chvíli jsem ji na nějaké oslavě u nás doma ztratila z dohledu. Když jsem ji opět našla, byl z ní malý budhista s vyholenou hlavou, v šafránovém rouchu a skelným pohledem. Chtěla jsem ji obejmout, ale zjistila jsem, že jsem si v té hrůze nadělala do kalhot a lidé ode mne odstupují. Navíc se mi nohy začaly propadat do nějaké bažiny, která mě nakonec pohltila celou. Vítejte ve světě mých nočních můr.
Obvykle spím jako mimino a zdají se mi nanejvýš sny o divadle, ale teď mám období nespavosti a hrůzostrašných snů. Budím se ráno vyčerpaná, s bolavýma nohama a zubama obroušenýma do hladka v čelisti sevřené křeči, která hned tak nepovolí. To jsou úžasná rána, to vám povím. Snažím se v noci patrně strávit nějaké obavy z reálného světa. Je to předzvěst dalších změn a výzev, kterým se budu muset postavit. Protože jinak budu v noci škrábat brambory, které krvácejí. Padat z dvacátého patra výtahovou šachtou. Topit se, bloudit, vstupovat do čtvrté dimenze s průsvitnými lidmi.
Lidské tělo je důmyslný systém, který se umí v případě přetížení samo vypnout. Už to znám, mám za sebou syndrom vyhoření. Proto mne ty děsné noční můry dost znepokojují. Protože největším průšvihům vždycky předchází zdánlivý klid na všech frontách. Ticho před bouří. Ale někde uvnitř už vím, že budu muset přestat pořád něco dělat a udělat si čas na nicnedělání. A odpovědět si na otázky, které si bojím položit. Nebojím se odpovědí, bojím se těch otázek. Zejména té základní: Co chceš dál dělat se svým životem?
Myslím, že by si ji měl čas od času položit každý z nás. V každém věku. V dobách bouřlivých i v období spokojenosti. Největším nebezpečím totiž není změna, ale přežívání. Smrádek, ale teploučko. Přestože je to otázka, která člověka trochu vykolejí, není jejím smyslem vykolejit nás, ale naopak vrátit na správnou cestu. Najít tu rovnováhu mezi schopností být spokojený s tím, co mám (a zbytečně netoužit po tom, co mají druzí) a mezi snahou stále růst a dobývat ze sebe to nejlepší.
Když víte, že jste na správné cestě směrem k cíli, nějaká ta odbočka vás nerozhodí. Ale když se cítíte ztracení, v životě i ve spánku, noční můry vás začnou burcovat a otravovat, abyste něco změnili.
Poslední noční můrou je skutečnost, že i když se snažím psát gramaticky správně, nerezignovala jsem na interpunkci a stále se snažím vzdělávat v oblasti jazyka, napsala jsem na první pokus noční múra s čárkovaným „ú“. Asi že je tak brzo ráno a tvářím se, že mi uletěli holubi. Vrkúúúúú. Dnes večer budu usínat s pravidly českého pravopisu. Snad mě v noci neprobodne háček nad ě nebo se neutopím v syrém sklepení ve vaně se syrovátkou.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář