Otázka, kterou si už druhý den kladu, zní: Má venkovní teplota vliv na intenzitu, s jakou vnímáte bolest? Může zmrzlá hlava nárazem prasknout na dvě poloviny? Nebo naopak mráz zastaví případné krvácení, protože krev tuhne prakticky okamžitě? Jestli se vám zdají mé myšlenky z cesty, nedivte se. Jsem praštěná.
Moje láska k zimě je všeobecně známa. Jsou lidé, kteří se rádi po ránu probouzejí s párou u rozesmáté pusy, zkřehlýma rukama radostně dobývají auto z ledové krusty a nemají v kostech morek, který by jim promrzal. Já mezi ně nepatřím. Už po tom škrabání auta je moje nálada na bodu mrazu, na bodu venkovní teploty. Vlasy pod čepicí se potí a mastí, vlasy čouhající z čepice se lámou mrazem. Tak ještě vytáhnout něco z kufru auta a … bác! Zvedla jsem se rychleji, než to dokázalo zamrzlé víko kufru, a kovové zavírání narazilo do mé hlavy, samozřejmě už bez čepice.
Jako nadšený čtenář a divák detektivek mi hlavou problesklo, že je konec. Někdo mě vzal krumpáčem po hlavě, hodí mě do kufru a odveze na skládku za městem. Hvězdičky před očima a pronikavá bolest naznačovaly, že mě bude muset na místě ještě dorazit, protože navzdory té pekelné ráně stále žiju. I když je to prakticky nemožné.
Musel to být zajímavý pohled na paní, které trčí z kufru auta nohy a zbytek těla leží bezvládně na všech těch nesmyslných krabicích, košících, deštnících a dalších krámech, které v kufru vozím.
Pár minut jsem nebyla sto se vyhrabat ven, natož říct v obchodě, co potřebuju, natož sednout za volant a řídit. Myslela jsem, že mi z hlavy crčí krev, ale zmrzlá lebka nevydala ani kapku. Takže krevní sraženina vevnitř, hned mi v hlavě naskakovaly tragické scénáře. Všechny kurzy pozitivního myšlení byly nárazem vymazány a zůstaly jen černé myšlenky. Strach. A bolest. Fakt šílená bolest. O to větší, že jsem si ji způsobila sama.
Nic si člověk trpící na migrény nepřeje víc než vyzkoušet jinou bolest hlavy. Je to nová zkušenost, když vás hlava nebolí za okem, ale na temeni.
Na stupnici bolesti jsem opět na desítce. Zatímco u migrény ale vystřeluje pravidelně až ke dvaceti bodům z deseti, tady je to setrvalá desítka. Takže je to vlastně lepší. Akorát že jsem praštěná a místo aury mám před očima hvězdičky. To dám! To zvládnu. Vrátím si jazyk zpět do huby na své místo a setrvačností dojedu až do práce. Bez nadávání, bez nadavování. A bez zpěvu. Nic vás tak neodpoutá od bolesti fyzické jako bolest psychická, takže po dalším hodinovém telefonátu s člověkem, který se nedokáže odpoutat od svých představ a vnucuje mi ty své se slovy „Já to dělám pro vás!“, mám pocit, že bych pod stromeček chtěla náhradní hlavu. Šroubovací. Nerozbitnou. Blbciodolnou. Ježíšku, prosím!
Teď jsem oficiálně praštěná. Nic ode mne nečekejte a vydolujte ve svých srdcích trošku soucitu. Vždyť je čas Adventu, milosrdenství a tichého rozjímání. Snad na Štědrý den uvidím zlaté prasátko a nebudou mi před očima znovu tančit zlaté hvězdičky.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář