Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je vyhráno. Chci být raději pumou než laňkou.
Podle hvězdných znamení jsem Býk. Takové to urputné rozložité zvíře s očima podlitýma krví, které není radno píchat do boku. Dlouho stojím nehnutě a funím, až se ze mě kouří. Hodně vydržím. Ale jak někdo máchne červeným hadrem už moc blízko a intenzivně, neznám bratra. I když jsem se narodila prý o dva týdny dříve (co kdyby mi na světě něco uteklo?) a měla jsem být Blíženec, je nakonec všechno správně. Prostě mě neštvěte, jo?
Když byla naše dcera malá, namalovala mě jako slona. Velkého přes celý výkres, od kraje ke kraji. Kromě jednoho koutku, kde se krčil malý tygr. Zadání znělo: namaluj svoje rodiče jako zvířátka. S dítětem má člověk pořád o čem přemýšlet. Já myslím, že ten mrštný tygr v koutku si žije svobodněji. Ale výklady tohoto raného výtvarného díla se liší jak z pohledu slona, tak tygra, tak paní psycholožky, která to diskrétně označila za disgrafii. My se tomu doma všichni smějeme, a to je asi ten nejlepší způsob interpretace.
Pokud jde o zvířata, která mám nejraději, tak jsou to opice. Vždycky jsem chtěla mít jako Pipi svého pana Nilsona, bez koně bych se obešla. Šimpaňátko, orangutaňátko, gorilátko, jsou tak roztomilé! V určitém věku jsem si občas pořídila opičku na rameno jiným způsobem, ale ani to už nedělám. Bolí z toho hlava a stojí to peníze. To si raději našetřím na jiné zvířátko, které bych chtěla mít doma.
Naše Leontina byla skutečně přítelem nejvěrnějším. Labradorka s chytrýma očima a světlými fleky na čumáku, statnou postavou a radostí ze života. Kdo nikdy neměl doma psa, kterého by miloval a který by miloval jeho i celou rodinu, tak to asi nepochopí. Tak strašně nám chybí! A jsme vděční za každý den z těch skoro 14 společných let.
Doma teď žijeme s pískajícím morčetem, které sice krmím, ale ani v nejmenším netoužím si ho pochovat. A akvarijní rybičky nejsou zrovna ten nejlepší parťák pro hovory z očí do očí.
Situace je vážná, ale ne zoufalá. Pořád mám doma ještě dva Raky. Jsou citliví, laskaví, milující a dělají úplně všechno naopak, než by si funící Býk představoval.
I tak je miluju a bez milosti zadupu do země každého, kdo by se o ně otřel.
Zvířata v nás i kolem nás nám nastavují zrcadlo, jak by řekl klasik. Dobrá chvíle zamyslet se nad tím, jestli je nezbytné je držet v kleci nebo je pustíme na svobodu v naději, že se sami dobrovolně zase vrátí do bezpečí. Klíče v ruce máme nejen proto, abychom jimi jednou za rok zvonili, ale abychom si tu svobodu mohli také každý den užívat. Opustit klec vlastních předsudků, obav, strachů a nedůvěry je snadné. Stačí otevřít vrátka. Jestli ven vyjdete, vyletíte, vyběhnete nebo se vyplazíte záleží jen na tom, co jste za zvíře.
Vaše Bára
Zdroj: Barboara Janečková, www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář