Měsíc: Květen 2022

Můj muž se chystá běžet půlmaraton. Prý to vždycky chtěl zkusit – je to jeho první – a je to pro něj výzva. Spojená s náročným tréninkem, upraveným jídelníčkem a zejména několikahodinovým výběrem vhodného oblečení, obutí, oblečení na převlečení, jídla, pití, obinadel a batohů. Já ležím v posteli s virózou a taky právě bojuju se svou výzvou. Ne sportovní, ale kulturní.

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály.

Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit.

Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se ve všem lišili, jako že jo, tak nás kromě nehynoucí lásky spojuje smysl pro humor.

V sobotu měla svátek Žofie a já narozeniny. Nechápu, jak se to mohlo stát, když ještě minulý týden byly Vánoce. Někdo v tom našem časoprostoru šlape na pedál stále rychleji, takže možná za pár dní budou prázdniny a pak už zase zima.