Rok: 2024

Tak jsem se dnes chystala do divadla, které je na programu až zítra. Naštěstí jsem to zjistila včas, když jsem kontrolovala začátek představení. Co s načatým večerem?

To si tak sedíte ve žlutém ušáku ve své dočasné laskavé pražské rezidenci, pracujete a za oknem najednou stíhačky. Napřed burácení motorů a pak se podívám z okna a co myslíte.

Když přijedete z malého města do velkoměsta, počet pošuků na metr čtvereční se výrazně zvýší. Jsem stále ve střehu.

Stačí pár šedých zimních měsíců bez většího povyražení a slunečního svitu a cítím, že uvadám. Jak vtipně poznamenala moje dcera, máme doma Bídnou Báru.

Miluju procházky po starých hřbitovech a zkoumání jmen na náhrobcích. Zajímavé je, že žili byli pořád jen Josefové, Františci, Janové a Jiří, ale jména jejich žen a matek jsou někdy téměř neuvěřitelná.

Říct něco bez obalu znamená nebrat si servítky. Jít přímo k věci. Najít jádro pudla a pojmenovat ho.

Z Liberce domů do Hostýnských vrchů to trvá pár hodin, ale my jsme si na cestu vyhradili celý den. Rozloučili jsme se s Šárkou a holčičkami, zamávali Ještědu v mlze a vydali jsme se s Jardou na poslední část road show podél státních hranic.

Jediným rovným místem v Jablonci je přehrada, kterou cestou míjíme, ale Liberec na tom není o moc lépe. Ovšem kdo by si stěžoval, když se cestou můžu kochat z tepla auta všemi barvami podzimu.

Vyrážíme z Prahy do Jablonce nad Nisou, kde jsem nikdy nebyla. Protože hodláme poznávat cestou českou krajinu, vybíráme ty nejobskurnější cesty a nejpodivnější místa.

Svět Úžasné Báry je plný příhod a nečekaných zvratů. Tak se z plánovaného autorského čtení na severu Čech stala nezávislá road show.