Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by mi nedala spát, nečetla. Vlastně jsem přestala číst jako knihomol a čtu jako obyčejná čtenářka. Pár stránek před spaním a kousek kapitoly ve vlaku. Kde se to kouzlo ztratilo?
Nejvíc knih, a to těch zásadních, jsem přečetla na gymplu. Bylo s kým o nich diskutovat, bylo s kým to nadšení sdílet a násobit. Noví lidé mi otevírali nové obzory a přinášeli do mého života nové, i zakázané autory. Brala jsem všechno. Knihy se půjčovaly, opisovaly, citovaly zpaměti. Knižní čtvrtek přinášel skutečné literární objevy. Člověk si mohl koupit tak knížku, dvě, pokud na něj zbyly. Zato teď jsem stála s platební kartou v knihkupectví a z nabídky Knižního čtvrtku jsem si nevybrala nic. Všude je tolik knih, že to snad ani není možné všechno vyprodukovat. Je tady kromě mě ještě někdo, kdo žádnou knihu nenapsal?
Mám doma knih, že bych měla co číst do konce života. Ale s tím středním věkem, z kterého se snažím v blogu vypsat a kterému se snažím dát v novém, úžasném životě nějaký smysl a tvar, roste dříve neznámý pocit: že čas, který mám, není neomezený.
Obávám se, že tohle je hlavní příznak stárnutí, možná malého zmoudření. Že času už není neomezeně mnoho.
Když je venku krásně, snažím se jít ven nebo se aspoň přesunout na verandu a být té kráse a teple blíž. Když mám strávit chvíle volna čtením, chci číst něco úžasného. Ale mně prostě moc úžasných knih pod ruku nepřijde. Musím hledat. A nechci ztrácet čas.
A tak většinou čtu odborné knihy, memoáry a staré knihy s ohmatanými hřbety, které mě přenesou do těch chvil čtenářského rauše na kterékoliv stránce. Přitom hromady nových knih u nás doma stále rostou. Přerovnávám je a otevírám je a ochutnávám v naději, že znovu najdu tu svou Knihu. Přešla jsem od čtení knih k nakupování knih. Jsem beznadějná naivka, hledačka pokladů, milovnice tištěného slova. Jestli po mně na tomto světě něco zůstane, tak tuny papíru svázaných do pevných desek. Když se dívám do knihovny po své levé ruce, vidím Villona, Rimbauda, Baudelaira, Kainara. Čtyřdílné dějiny filozofie. Celou Austenovou. Shakespeara. Bude ty mé miláčky ještě někdy někdo číst, nebo z nich po recyklaci budou obaly na vajíčka?
Jestli máte někdo tip na knihu, která stojí za přečtení, za ty hodiny času nad ní strávené, dejte mi, prosím, vědět. Nechci je poslouchat namluvené ve sluchátkách, nechci se dívat na film ani seriál. Jsem staromódní. Blíží se dlouhé zimní večery a já se chci s hrnkem voňavého čaje v ruce ztrácet mezi řádky a tvořit si obrazy děje ve své hlavě, zatímco svět kolem bude spát.
Chvíle strávené čtením by se neměly do délky života započítávat a mělo by jich být neomezeně mnoho. Třeba by pak svět znovu začal číst a přestal bojovat o moc. Ta se navíc, na rozdíl od knih, nedá ani darovat, ani zrecyklovat.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář