Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále mačkají vedle sebe. Propagátorka totálně vytříděného a vysmýčeného domu a muž, kterému se na zemi povalují suroviny pro koláže a materiál pro další knihu.
Já si taky nemyslím, že ponožky poskládané určitým způsobem a seřazené podle barvy do šuplíku by dodaly mému životu nový směr. Já jsem v klidu, pokud ráno vůbec nějaké ponožky najdu, tedy pokud najdu dvě ponožky stejné tloušťky, neboť barevné kombinace jsou naštěstí v módě. Jsou všechny v jednom šuplíku, to zase ano, nejsme žádní bordeláři. Ale celé noci uvnitř zřejmě soutěží o nejbizarnější pár, případně o nejzamotanější silonky. Stejně tak komínky oblečení ve skříni baví nejvíce ze všeho volný pád, případně úspěšné pokusy o zmenšování velikosti. Ráno se nestačím divit, co se za dveřmi skříně odehrálo.
Obdivuji lidi, kteří dokáží udržet domácnost obývanou více než jedním člověkem v naprostém pořádku a harmonii. Nemluvím teď o špíně, samozřejmě, tohle je jiná kategorie. Mluvím o drobných nešvarech, které postupně přerostou ve zvyky. Můj muž si například odkládá oblečení a aktovku z práce v kuchyni. Je to ta druhá kuchyň, která vlastně kuchyní není, ale dlouhá léta bývala, ale protože je uprostřed domu, musím přes ni stokrát za den projít a dívat se na tu hromadu věcí na židli, a berou mě všichni čerti. Po malování jsem docílila vytrvalým nátlakem toho, že z kredence zmizely zarámované fotografie mého zpoceného a špinavého muže na kole. Ale ta hádka za to asi nestála a víte co, nakonec mi tady ty fotky našeho šampiona dokonce chybí. Ale psst, neříkejte mu to.
Mně se všude povalují knihy, stohy knih. A na chodbě pořád visí nějaké kabáty a saka a šály a na zemi je více párů bot, než nás tu bydlí. Neumývám nádobí okamžitě po dojezení jídla a klidně se dám před tím šlofíka. Že u nás žijí dvě dlouhovlasé bosorky poznáte podle gumiček v každém pokoji. Pořád packám o nějaké nevybalené tašky a kufry v předsíni, protože neustále někdo někam odjíždí nebo odněkud přijíždí. A koberec na chodbě je pořád plný pilin, protože morčák lomcuje klecí a píská a dožaduje se krmení a pozornosti, a jak se za ním chodí tam a zpět, podestýlka se rozestýlá po celém domě.
Rozčiluje mě to, to jo. Ale když se z nějaké cesty vrátím domů, čeká mě zabydlený dům a důvěrně známé vůně a lehký zmatek, který by Marii Kondo způsobil patrně infarkt, ale mně vlastně dělá dobře.
Kufr klidně nechám dva dny v předsíni, pokud mě čeká něco lepšího, třeba otevřená náruč mých blízkých a horká káva a špinavé ponožky na topení. Pokud otázka dne zní: Zázračně uklizený dům nebo tvůrčí nepořádek, odpovídám útulný domov. Pro každého má jinou podobu, ale poznáte ho podle toho, že ať už tam patříte, nebo jste jen na návštěvě, cítíte se tam jako doma.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář