Věřím tomu, že když si něco opravdu přejete, ono se vám to splní. Možná ne cestou, kterou očekáváte, možná ne očekávaným způsobem ani z očekávané strany, ale splní. Já jsem vždycky chtěla kopu dětí a velkou rodinu.
Potkala jsem je na začátku jejich plnoletosti, v divokých dobách nekonečného mejdanu. Dnes jsou to třicátníci s vlastními rodinami, kteří už mi neříkají mámo, ale babi. To se tak v životě prostě stane, že najdete tucet dětí – muzikantů, a než si na to zvyknete, máte tucet vnoučátek. Ve skutečnosti je jich ještě mnohem více, protože muzikou prošli dočasně další plodní divoši, že, Valis? A taky přijímáme vnoučky přiženěné a neděláme žádné rozdíly.
Dnešní den jsme vítali do života dvanáctý kousek. Toníček ulehl do souborové kolébky a jeho jméno bylo vypáleno do dřevěné pelesti stejně jako jména jeho kamarádů. Napřed přišel Jan a v průběhu pěti let se pak narodilo deset dětí. Nádherných, úžasných dětí, které změnily naše životy a za dalších pár let změní i svět. Jak by ne! Vždyť jsou to moje úžasná vnoučátka!
Jan, (Matýsek), Anežka, Matouš, Erik, Marek, Lukáš, Markéta, Šimon, Barbora, Marie a Antonín.
Nejsem babička, která by sledovala narozeniny a byla stále k dispozici pro hlídání. Taky se na rozdíl od ostatních nedívám novorozencům na prstíčky, pro jaký nástroj mají vrozenou dispozici. Ale pokud jde o laskavou náruč, jsem tady pro všechny ty prcky i pro jejich rodiče. Protože lásky se člověk nikdy nenabaží ani tu svou nikdy nemůže rozdat.
Závěr dne #363 zní: Kéž by v kolébce spočinuly další a další muzikantské děti a jejich jména byla vypálena do dřeva stejně trvale, jako do našich srdcí.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář