Kdyby se měl někomu postavit pomník, byla by to moje maminka. Ona je neuvěřitelná a socha v nadživotní velikosti by měla být ze zlata. Nechtěla jsem, aby nám doma pomáhala s úklidem po tom velkém třesku, protože sama má práce nad hlavu s péčí o tatínka. A tak dnes v poledne prostě dorazila do naší rozložené domácnosti s vozíkem, na kterém byly ještě teplé řízky a Benetkův salát. Musela jsem ji obejmout.
Maminka by ale určitě žádný pomník nechtěla. Zato by chtěla spoustu úplně obyčejných věcí, které jí vzala tatínkova nemoc. Myslím, že jejich smutný příklad toho, jak se vám může ve vteřině změnit život, mě žene ke všem těm aktivitám a cestám. Zvláště když jsem sama dostala druhou šanci. Někde vzadu v hlavě se pořád bojím, aby znovu nespadla železná opona. Proto se pořád snažím podněcovat k touze po cestování i svou dceru, kočku domácí. Tak jako podporuje vždycky ve všem mě moje maminka. Jenže já nejsem ona. Nikdo mi to nikdy nevěří, ale já jsem celá po tatínkovi.
Čím jsem starší, tím víc maminku potřebuju. Nemyslím k životu jako takovému, mám svou rodinu a ve většině věcí si umím poradit. Ale ta skutečnost, že za ní můžu kdykoliv zajít, kdykoliv jí zavolat, prostě že tady pořád je a udělá všechno na světě, aby mi pomohla, je k nezaplacení.
Když řeknu všechno, myslím opravdu všechno. Její obětavost, kterou jsem bohužel nezdědila, nejlépe dokumentuje konstatování pana primáře v LDN. Maminka tam denně jezdila za tatínkem, ptala se na jeho stav, otravovala a telefonovala. Krmila ho, cvičila s ním, povzbuzovala, a nakonec ho vypiplala zpět do stavu, kdy si ho mohla vzít domů. Když odjížděli, primář jí řekl: „Vy jste byla ta nejotravnější osoba, kterou jsme tady zažili. Ale kdybych byl nemocný, chtěl bych vás mít za manželku.“
Závěr dne #269 a vlastně každého dne na tomto světě zní: Mít skvělou maminku je víc než tuna zlata. Kéž bych se jí někdy v něčem aspoň trochu podobala a byla tak úžasná.
Vaše Bára
Zdroj: redakce -Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář