Jsou životní události, které rodinu spojují, jako sňatek nebo křtiny nebo pohřeb. Koupě nového domu. Pak jsou události, které mají tendenci rodinu rozbít. Společná dovolená. Výchova dětí. Malování. Nás čeká to poslední. Přežijeme?
Možná skutečně existují muži – manželé, kteří vnímají malování jako radostnou událost. Navrhnou termín, koupí barvy, vymalují, uklidí, vše ve své vlastní dovolené. Pak jsou manželé, kteří objednají firmu a překvapí vymalovanou domácností manželku třeba po návratu z lázní. A pak je ta většina mužů, kterou slovo malování otravuje, děsí, zneklidňuje, a jsou ve svém odporu rezistentní po celá léta, většinou až do konce života. Opět moje štěstí patří k té poslední, nejpočetnější skupině.
Podle mé zkušenosti je malování pro manželství zátěžovou zkouškou, zvláště pokud žijete ve starém velkém domě s nerovnými stěnami a neuvěřitelnou spoustou krámů, které – pokud chcete setrvat ve stejné rodině i nadále – nemůžete vyhodit. Při malování, a ještě před ním, vyplouvají na povrch staré křivdy, letité sváry, nečekaná překvapení na skříněmi, odstavenými po letech nemalování. Některé větší kusy nábytku se ani odsunout nedají, třeba náš starý kredenc po babičce. Ty poklady, co jsou v něm schované tak hluboko, že se dají vylovit jen vleže, zase umeju, opráším a vložím zpátky. Když můžeme mít doma dvě stě párů tenisek, nesmyslné talismany a suvenýry z tombol a dárků z cest a pytlíky s čaji, košíky s mastmi, stovky hrnků a tak dál, prostě když tady může mít každý, co chce a v jaké chce míře, budu tu mít i já nesmyslné památky na své dětství v kredenci po babičce.
Vida, ještě jsme ani nezačali vyklízet prostory pro malíře, a už mám tlak jak Brno. To nás čeká dohadování o barvách (tu šílenou oranžovou kuchyni, co nevybledla ani o odstín, prostě přemalujeme a hotovo). Ubíráme pokoje, které jsme chtěli vymalovat, protože bychom neměli kam dát věci z těch pokojů, které vymalovat chceme. Tedy já chci. Můj muž by nejraději odcestoval na tenisové soustředění a vrátil se, až bude po všem. Ale i já jsem vůči odporu rezistentní. Nenene. Malování se týká všech členů rodiny, ať už chtějí nebo nechtějí.
Zatím spolu ještě doma všichni mluvíme. Do začátku akce zbývají poslední dny a nikomu se nechce začít s kramováním a přemisťováním. Necháváme to na poslední chvíli, protože žít v domácnosti, kde nic není na svém místě a člověk v tom chaosu stále něco hledá a nenachází, je dost vyčerpávající. Až nastane Den M, prostě se to zase nějak zvládne. Závidím všem, kteří už vymalovali a radují se z čisté domácnosti.
Závěr dne #276 zní: Ne, nechceme vyhořet. Ale pro jistotu nám v příštích dnech nepostávejte pod otevřenými okny. Mohli byste si z útržků hlasité konverzace udělat o našem věrném milování v době malování mylnou představu.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář