Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené do nejoblíbenějšího hrníčku z Jeruzaléma. A přesně v tuto chvíli, deset sekund po začátku plánované pohody, obvykle někdo naruší mé kruhy a dožaduje se pozornosti.
Pokud mám něco na talíři, cokoliv, co se chystám si vychutnat a v klidu sníst, přichází moje maminka. Nebo moje dcera. Nikdy nepřijdou zároveň, to zase ne. Je třeba frontální útok rozložit do celého dne. Obě mají zvláštní talent přicházet pár sekund poté, co si připravím něco dobrého, a ještě to komentovat slovy jako: No tady je pohodička! Obě mají navíc zvláště naléhavý způsob konverzace, který vás zaplaví nevyžádanými informacemi a jako hrot špendlíku vám prasknou iluzorní bublinu, že se vás právě teď na čtvrt hodiny okolní svět netýká, nevyžaduje vaše stanoviska, rozhodnutí, reakce, váš čas.
Není mi to vhod a dost často jsem dokonce popuzená. Pokud se netvářím zrovna nadšeně, urazí se. Přišly si za mnou popovídat, poctít mě svou návštěvou a pozorností. A já nevděčnice chci být přesně v tuto chvíli úplně sama a na úplně jiném místě, nejlépe pustém ostrově. Nijak to nesouvisí s naší vzájemnou láskou, která je nekonečná. Je to prostě otázka správného načasování. Kdyby přišly tak deset minut předtím nebo snad dvacet minut později, mohlo by jít o oboustranně příjemnou záležitost. Ale to se prostě nestává. Naučila jsem se pít vroucí kávu a jídlo hltat jako vlčák, protože nikdy nevím, které sousto bude tím posledním, co polykám bez výčitek a dotazů.
Pokud se někdy v průběhu dne najde chvilka, kdy si chci lehnout k televizi, přichází zase na scénu můj muž. Obvykle špinavý, zpocený a ztrhaný prací, zatímco já ležím jako dámička na gauči a vypadám, že tam trávím celé odpoledne. Co na tom, že jsem uvařila, oprala, uklidila, vyslechla si stesky své maminky a čelila dotazům své dcery. Že jsem objednala malíře, zaplatila účty, zajistila ubytování na výlet, a ještě stihla vyřídit pár pracovních mailů. V okamžiku, kdy jsem si po sprše konečně začala znovu připadat jako člověk a složila své tělo na gauč, jako bych zmáčkla nějaké tlačítko. Muž, který nebyl nikde v dosahu celé hodiny, když jsem ho potřebovala, vstupuje do bytu, kde ležím čerstvá a voňavá jako okvětní lístek, který právě spadl do trávy mezi kapky rosy. On nemluví, neříká nic. Je se mnou ženatý už dost dlouho, aby se i jemu vyvinul pud sebezáchovy. Ví, že stačí vypadat, jako by sám složil vagon uhlí. Taky trochu napadá na jednu nohu, aby demonstroval bolavé koleno (bolavé z tenisu, podotýkám).
Tak zase vstanu a pod tlakem výčitek jdu zase něco dělat. A než se vrátím s dotazem, zda si dá se mnou kávu, už leží na mém ještě teplém důlku na gauči a spí jako zabitý.
Závěr dne #293 zní: Věnujte pozornost správnému načasování. Tato schopnost přijít vhod vás může vystřelit na žebříčku oblíbenosti do čelních pozic nebo vás okovanou botou skopnout dolů, odkud se budete jen pracně šplhat zase vzhůru. Jestli mě uvidíte o samotě číst, jíst nebo pít kávu s blaženým výrazem, vyhněte se mi obloukem! Užívám si svých pár minut, kdy nechci být rušena.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář