Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle. Jenže dnes je něco jinak. Ta bolest se nehromadí za pravým okem a nevystřeluje do mozku. Není to migréna. Bolí mě v zádech a nemůžu se hnout.
Ještěže mám svou vysokou postel, ze které mohu šikovně spadnout na nohy a nemusím se zvedat vzhůru. Vysoká postel je prostě nejlepší vynález světa a já vcelku nechápu, proč jsem nejlepší léta života strávila na přízemním svatebním loži z devadesátek, které mělo obrovské úložné prostory, ale jinak si na žádné výhody nevzpomínám. Byli jsme prostě mladí a plni sil a z postele jsme skákali jako péráci. Teď jsem vděčná, že vstávám za pomoci gravitace, stačí svěsit nohy dolů.
Musela jsem si přitom svou vlastní polovinu manželské postele zvednout pomocí další matrace, protože můj muž v posteli „dostával závratě“ – ne v mé přítomnosti – a snažil se – taktéž ne v mé přítomnosti – snížit nastavitelnou výšku na minimum.
Když jsem ho přistihla při činu, málem mi praskla cévka v hlavě. Partnerství je o kompromisech a ze všech božích přikázání si nejčastěji vzpomenu na to: Nezabiješ! Takže jsem jako chytrá horákyně vnesla svou polovinu postele do nebeských výšin, zatímco můj muž zůstal při zemi. Naše domácnost je tak trochu bizár, přiznávám. Nespornou výhodou tohoto uspořádání ovšem je, že já se mohu v noci skulit na něj, ale on se nahoru jen tak nevydrápe.
Belhala jsem se zšeřelým domem a diagnostikovala bolest v kříži. Asi průvan, skřípnutý nerv, tíha světa, kterou už nemohu unést. Bolí to, jako by chtěl člověk poslat tu bolest do pr.., ale ona se po cestě zastavila těsně před cílem. No, vždycky může být hůř. Když cítíte akutní bolest, všechny problémy, které ještě včera vyplňovaly váš svět, se zdají být malicherné. Beru to jako zdvižený ukazováček, na který nebudu odpovídat zdviženým prostředníčkem, ale zamyšlením se nad sedavým způsobem svého života.
Člověk musí nést svůj kříž, i když to bolí. Nakonec stačilo neohýbat se a zvládla jsem všechno. Psaní v pololehu, oběd na stojáka a večerní žehlení ve stoje. Závěrečná masáž vleže přinesla kýženou, i když slzavou úlevu. Se zády je někdy kříž a já nad dnešním bolavým dnem dělám křížek. Jdeme dál!
Závěr dne #305 zní: Jestli máte pocit, že vám všechno přerůstá přes hlavu, běžte se projít po nemocniční chodbě nebo si vzpomeňte na chvíli, kdy vás něco opravdu bolelo.
Dedicated to Milan Kříž 😀
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář