Kdybyste věděli, že uspějete, do čeho byste se v životě pustili? Co byste udělali jako první? Žít tak, jako by nic nebylo nemožné, je fascinující návod k naplnění života. Jenže automatický kritik v naší hlavě je silnější než pud sebezáchovy. Neblázni, ztrapníš se. Selžeš. Přijdeš o peníze. Přijdeš o práci. O zdraví. Budeš pro smích. Dopadne to špatně. Něco se stane. Nedokážeš to. Ani to nezkoušej!
Když se tento program v naší hlavě natolik zautomatizuje, že už se s ním prakticky nedá bojovat, jsme lapeni v šedi průměrnosti. Přidají se pochyby jako Už jsi moc stará, a najednou člověk přestane po něčem toužit, přestane pochybovat. Dávné sny se rozplynuly a nové nepřišly. O čem sním, když spím? Je to tak strašné, že se to bojím přiznat. Já už ani ve snu nesním o ničem. Nelétám. Nepadám. Uléhám a propadám se do temnoty. Ráno se černočerná tma změní v každodenní šeď. Výjimkou jsou sny o tom, jak hraju divadlo v místním kině. Divadelní monolog s názvem Žena v úzkých a dlouhých. Probouzím se zpocená a – šťastná!
Tento blog je mým soukromým pokusem najít v záplavě banalit a myšlenek záblesky větších snů a tužeb. Francouzského dirigenta už si asi nevezmu. Spoustu dětí taky neporodím, ani neuběhnu maraton. Fyzické limity se pokořit nedají. Ale určitě je mnoho věcí, které bych ještě dokázat mohla, kdybych chtěla. A kdybych věděla, co vlastně chci. Zatím jsem pouze žena „v úzkých“, ale ještě mám #317 dní na to, abych přidala i to „dlouhé“.
Závěr dnešního zamyšlení zní:
I stříbrné vlasy může čechrat stříbrný vítr. Hlavní je nerezignovat a jít za štěstím.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář