Podle nosa poznáš kosa. A podle zvuků poznáš, jestli jsi doma. Schválně, vyzkoušejte si to! Lehněte si se zavřenýma očima a nechejte někoho chodit to bytě či domě a dělat různé věci. Poznáte podle sluchu, která dvířka otevírá, kdy lupne rychlovarná konvice, jaký zvuk vydá zavírající se okno, šoupnutí židle u stolu?
Já mám za celý život „naposlouchané“ ty zvuky opravdu dokonale. Poznám, když někdo otevře bránu na vzdáleném konci zahrady. Kovový zvuk podpěry, když zapadne do oka na dveřích. Tichý zvuk manželova auta nebo hladové zařvání mé Ježury. Vrata do dvora jdou těžko otevírat, musí se do nich pořádně zatlačit, takže když je chcete zavřít, rána se rozlehne jako střelba.
Domovní dveře jsou ještě větší potížisté. Od té doby, co na nich máme zvenčí kouli, abychom nemuseli pořád běhat s klíči nahoru a dolů, zlobí. Berou to asi osobně, jako kouli u nohy. Protože se nechtějí nejen otevřít, ale ani zavřít. K nám se prostě tiše nepřiplížíte, ani když máte klíče. Náraz otvíraných dveří je předehrou, zavírání bouchnutím pak výbušným milostným aktem. Bum bác, a země i celý dům se zachvějí. Když sedím v kuchyni nad vstupní chodbou, mohla bych příchozího podle intenzity mlácení dveřma hodnotit jako zemětřesení dle Richterovy stupnice.
Náš dům je plný dveří a oken, je to až k neuvěření. Když jsem byla malá a vyhrála jsem nad bratrem možnost spát na verandě (ach, jaké dobrodružství dřevěné boudy), počítala jsem, kolik dveří musím otevřít a zavřít při noční cestě na záchod. Tenkrát jsme měli záchod jediný, v přístavku mimo obytný blok, a poslední úsek vedl nad schodištěm. Pokud se člověk nechytil mosazného madla a nepřeskočil správnou nohou, mohl skončit v propadlišti dějin pod kamennými schody, velmi, velmi tvrdými. Já jsem z nich tedy spadla jen jednou a až na tu hlavu bez následků. Mezi verandou a záchodem stálo osm dveří, a nejvíc samozřejmě vrzaly a skřípaly ty u ložnice našich.
V našem domě také podlaha vydává velmi speciální zvuky. V pracovně se i trochu houpe, protože komunisti vybourali pod pokojem jednu stěnu a zvětšili obchod v přízemí domu. Možná se jednoho dne při psaní blogu zřítím dolů do pekařství. Zatím chodíme a pod nohama se nám to trošku houpe, i když jsme zcela střízliví. I když jsou překryty koberci či linoleem, na mnoha místech máme staré parkety. Jakože fakt staré, z první republiky. A vržou. Opět, nejvíce vržou v ložnici. Tak si tam občas vrzneme taky.
Ovšem naším rekordmanem ve vrzání jsou ale staré dřevěné židle s ošoupanými koženými sedáky v obýváku.
Návštěva sedí, popíjí kávu a vrže. Intelektuální rozhovor přehlušuje naříkavý zvuk, linoucí se zpod zadnic všech lidí u stolu.
Těch, kteří si vybrali místa s největšími vrzaly, zvláště. Miluju ty staré židle s příběhy, zakletými ve zvucích. Jako Jiřík rozuměl řeči zvířat, já bych chtěla rozumět svým židlím. Protože kdyby mohly vyprávět, měla bych o čem psát do konce života.
Jak v našem domě žil a tvořil slavný malíř Hanuš Schwaiger. Jak měl v obýváku ordinaci doktor Radovan Ledvina, který i s celou židovskou rodinou uprchl v roce 1938 a už o něm nikdo neslyšel. Dům koupila moje babička s dědou a od té doby tady žila velká spousta lidí, z rodiny i cizích. Protože jsme měli za socialismu „nadměr“ prostor. Jak jste měli pro sebe víc jak pár určených metrů čtverečních, museli jste se o ně povinně dělit s někým dalším. Teď jsme tu občas v celém domě jen tři nebo dokonce dva. Až na ten nekonečný úklid domu a hluk z nočního náměstí je to naprosto senzační.
Slyším z terasy vrzání houpačky, znamení, že je doma naše Marťa. Zálibu v houpání má po mně. Když je nejhůř, usedám od mládí do svého starého thonetova houpacího křesla a houpu se v rytmu hudby, která stejně nepřehluší vrzání křesla ani parket pod ním. Mám klid a mír a můžu se nechat unášet těmi zvuky až do chvíle, než na zahradě klepne kovová branka nebo se pokoj zachvěje prásknutím vchodových dveří a někdo přijde domů. Do domova plného vrzání, skřípání a lásky.
Dny #323 a #322 splynuly dohromady. Snad bude dnešní delší blog dostatečnou omluvenkou.
Závěr čtvrtkopátku zní: Poslouchat je někdy víc než mluvit.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář