Jsem člověk, který strašně nerad plýtvá energií. V podstatě jedu v úsporném režimu a když je třeba, tak se hecnu a vydám krátkodobě spoustu sil na něco konkrétního. Pak se osprchuju (skutečně nebo jen pomyslně) a vrátím se do klidu. Toto kolečko se, bez sprchování, opakuje za den mnohokrát.
Potřebuju nejprve přemýšlet o tom, co chci udělat, jak a v posledních letech i proč, než se do něčeho pustím. Ale pak se zase jen tak nepustím. Jak se dám do pohybu, už mě nic a nikdo nezastaví. Jsem zastáncem hluboké práce, což se jeví mnoha mladým lidem jako staromódní a v přímém rozporu s jejich multitaskingem. Nechci být rušena, když přemýšlím, a chci vymýšlet a realizovat skvělé věci. Ovšem, nežijeme v ideálním světě a kdo se nepřizpůsobí, zahyne. Takže i já jsme schopna v pohotovostním režimu vyřešit spoustu drobných úkolů a úkonů, přepnout do několikavrstevné komunikace v práci i v rodině a vyhodnocovat jednotlivé monology podle naléhavosti, aniž bych přerušila monolog svůj.
Neochota pobíhat celý den po božím světě jako čečetka má za následek, že je toho pohybu v mém životě méně a méně. Ne že bych nebyla unavená, protože dělám pořád něco, ale systematický relaxační pohyb mi velmi chybí. Dnes jsem ležela po obědě na terase a přemýšlela si o svých věcech, když se z rádia ozval Waldemar se svou písní Tisíc mil. A najednou mi to došlo. Cvak. Když jsem se tvůrčí krize a autorského bloku zbavila výzvou #365 a každý den skutečně poctivě píšu tento sloupek, bez ohledu na vnitřního i vnějšího kritika, možná by stejný režim mohl fungovat i ve fyzické rovině.
Jak říkám, nejsem zbrklá a nerada dělám unáhlená rozhodnutí. Proto jsem si vzala kalkulačku a chvíli své nadšení podrobila matematickému rozboru. Vyšlo to!
Slavnostně tedy oznamuji, že jsem se rozhodla do svých padesátin ujít #1000mil.
V kilometrech to vypadá děsivěji, proto zůstanu u mílí, na které jsem si přestavěla svou aplikaci měřiče kroků. Když za #327 dní ujdu #1000mil, musí to být někde na mém těle znát. Nejde o každodenní danou trasu, ale o postupné plnění měsíčního cíle asi 100 nachozených mil.
Příští květen bych tedy mohla mít soubor 365 blogů v hlavě a 1000 mil v nohách. Věřím, že postupně budou další soukromé výzvy přibývat, protože nejlepší čas něco v životě změnit je právě teď.
Závěr dne s číslem#327 zní: Pojďme chodit!
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář