#341 Výročí svatby

Dnes slavím se svým mužem 29 let společného života, což je naprosto neuvěřitelné. Ne proto, že bychom snad spolu vydržet nemohli. Ale proto, že jsme se brali teprve nedávno. Svatební den plný neuvěřitelných situací jsem už dříve popsala v jedné své povídce. Pokud jste ji ještě nečetli, poslužte si.

Poučení ze dne #341 zní: Důležitější než velkolepá svatba jsou ty dny a roky, co přijdou po ní.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Svatba jako (hluché) poleno

„Volilas?“ Můj otec stojí u kamarádky a podrobuje ji křížovému výslechu. „Ne, nestihla jsem to,“ špitne Dáša. Nedá se nic dělat, musí okamžitě odjet dolů do města. A s ní i další nezodpovědní provinilci. Je sobota 9. června 1990. Za pár minut skončí první svobodné volby a podle tatizny, jak svému otci léta říkám, musí k volbám každý, kdo nevolí komunisty. Prořídlé řady hostů u stolu napjatě sledují televizní zpravodajství. Že by o mě jevili nějaký přehnaný zájem, to se teda říct nedá. Obsluhu taky není vidět ani slyšet. Maminka zmizela ještě před polévkou, prý jí není dobře. Ještěže mně je tak skvěle! Cítím se jako hlavní hrdinka, která se nedopatřením ocitla ve špatném filmu. Mé pracně naučené a vypilované repliky nějak nenavazují na dění kolem. Volat, křičet, řvát o pomoc je zbytečné. Naše svatební hostina se koná uprostřed lesa. Na chatě hluchoněmých.

….

„Devátého jsme se seznámili, devátého se vezmeme.“ Rozhodnutí bylo společné a termín jsme si zamluvili na radnici už v zimě. V březnu jsme to oznámili oběma rodičům, pak bylo třeba zařídit i svatbu v kostele. Je půl roku po revoluci, ale církevní sňatek ještě stále platí, jen pokud je stvrzen i sňatkem civilním. K 9. červnu se upínají naše naděje i naše obavy. To ještě netušíme, že se k tomuto víkendu budou upínat také naděje a obavy celého národa. A že zrovna v den naší svatby se budou konat první demokratické volby ve svobodném Československu. Takové věci se dějí v životě jen mně. Pořád. Tak já budu o víkendu prostě volit hned třikrát. Jednou v pátek a dvakrát v sobotu. Ještěže už neplatí volební prohibice. Už tak nás bude na svatbě jen pár, a kdyby ještě všichni byli střízliví… Hlavně si vybrat správně. Pro sebe i pro vlast.

„V červnu už bude teplo a hezky, ale ne tak horko, aby se nám zkazilo svatební cukroví.“ Maminka to bere pěkně pragmaticky. Je jí 45 let a svého staršího syna oženila už před dvěma lety. Doba je taková. Tatizna se svojí mamince po čtyřicítce teprve narodil. Babička narozená v roce 1898 už mezi námi není. Umřela před pěti lety, bylo jí 87 let. Celý život jsem ji znala jako velmi starou babičku, suchou a vrásčitou. Bez smyslu pro humor. To moje maminka jenom kvete, a ještě je s ní legrace! Po osmdesátce by už teoreticky mohla být praprababičkou. A co já? Začne se to rozmnožovací tempo společnosti konečně zvolňovat, nebo tady budu za dvacet let sama stát jako matka na svatbě svých dětí? K čertu s tím. Kdoví, co s námi všemi bude za dvacet let. To je šíleně dlouhá doba.

„Vy se jako vážně berete?“ Lochmanka je konsternovaná. „Jo. A ty mi půjdeš za svědkyni,“ vychutnávám si její překvapení. Danu zvanou Lochmanka to opravdu zaskočilo. Já jsem v našem přátelství vždycky ta, co cestu z bodu A do bodu B bere oklikou po několika divokých sinusoidách. Zatímco ona směřuje rozvážně ke svému cíli a z cesty ji nic a nikdo nesvede. Ani já. Bláznivé lásky, podivné zájmy, divoké změny vzhledu. Všechny mé eskapády brala s klidem sobě vlastním. „Ty se budeš vdávat?“

Lochmanka chodí s Karlem už světelné roky. Od druháku gymplu. Seděla jsem s ní v lavici, znám ten příběh z první ruky. Já chodím s Pavlem tři čtvrtě roku. Vlastně od té chvíle, kdy nás Lochmančina imaginární seznamovací kancelář dala dohromady. Karel s Pavlem jsou kamarádi od dětství, takže volba byla snadná – Lochmanka a já, Karel a Pavel, Lochmanka a Karel, já a Pavel. Chápete, že? Byla to legrace. „Z tebe teď bude paní J.? Jako fakt?“ Fakt. Už zítra ráno.

„Co to je, toto?“ Tatizna lapá po dechu a rozsvěcí. Pověsila jsem si své krajkové svatební šaty na kulatý lustr z bílého porcelánu. Uprostřed noci to vypadá, že jsem se v zšeřelém pokoji oběsila. Normálně bychom se tomu zasmáli, ale nervy pracují. Vracíme se do svých postelí, jenže vůbec nemůžu spát. Nad ránem už jsem tak zoufalá, že jdu k našim do ložnice. Mám pár dní po dvacátých narozeninách, pár hodin před svatbou. Lehám si do postele mezi ně a každému vezmu kus peřiny. Tak tohle zažíváš taky naposledy, bleskne mi hlavou, než konečně usnu.

„No tak asi zůstaneš naša!“ Maminka se mě snaží uklidnit, ale sama není vůbec klidná. Hází do sebe dalšího panáka. Stojím u okna a vyhlížím ženicha. Záclona podezřele splývá s mými svatebními šaty. Co jsem si to koupila za model? A co jsem si to vybrala za chlapa, když i na vlastní svatbu přijde pozdě? Do obřadu zbývá dost času, ale já jsem si vzala do hlavy, že se půjdeme vyfotit předtím, než mně slzy zdeformují make-up. Už za kuropění mi paní kadeřnice natáčela vlasy. Mám jen malou ozdobu s perličkami za pravým uchem a naprosto jednoduché šaty. Ale já sama jsem prostě hrozně složitá. Bude mít pro mě můj muž pochopení? Vždyť naše rodiny snad ani můžou být rozdílnější. Když jsem byla u nich poprvé, všichni seděli v kuchyni kolem stolu a tatínek jim měřil tlak. Všem. I mně. U nás doma se sedí u kafe a hraje Člověče, nezlob se. S vrcholnou rozkoší při elegantním vyhození soupeřovy figurky těsně před chlívkem. Nebo třeba ta dochvilnost. My chodíme vždycky všude včas. Raději dříve. A oni mají k času naprosto volný vztah. Jak tohle bude fungovat? Budu na něj celý život čekat, vztekat se a nervovat, proč už proboha nejde? A pak si v rozčilení začnu měřit krevní tlak? To je to, co od života opravdu chci?

Tak a jsou tady! „Barisku, tobě to sluší…“ Jo! Vybrala jsem si dobře!

„Víš, ty růžový poupátka, jak jsi chtěla, tak ty neměli.“ Strýc Pepa z manželovy strany mi podává svatební kytici. Na malou chvíli uvažuju o tom, že svatbu zruším. Do obýváku se hrnou v bujaré náladě další hosté. Mně se hrne krev do hlavy a pumpuje mi ve spáncích. Obrovské, téměř odkvetlé růže svázané halabala dohromady vypadají, že opadají ještě před prvním obřadem. A jsou strašlivě oranžové. Musím vítat hosty, myšlenky na vraždu a následnou sebevraždu prozatím odkládám. Budoucí tchyně s tchánem. Obě budoucí švagrové, Petra sama, Ivana s manželem Ivošem a malou Petruškou. Manželův svědek Krupín s atraktivní blondýnou Kamčou. Další strýc Pepa, tentokrát z naší strany, další strýci a tetičky. Můj bratr se ženou. Lochmanka s Karlem. Kamarádka Dáša, které jsem před dvěma lety svědčila já, už je bez manžela. A kolegyně Romana, která se na svatbu teprve chystá. Je nás plný obývák. Ale jinak je to malá svatba, je nás jen kolem dvaceti. Většina mých přátel tady není. Nezapadli by. Někteří to chápou, ale o část z nich asi sňatkem přijdu. Ach jo.

„Pozor, dívejte se na mou ruku. A úsměv!“ Ateliérová svatební fotografie je opravdu povedená. Jediná černobílá fotka dvou mladých lidí, co se chystají vzít. Kytka klidně mohla být z růžových poupátek, stejně je na fotce šedá. Ani stopa po pláči. Mám pohled plaché laně. Můj budoucí muž zase patku přes oko. Když jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý. Vystříhaný zátylek a dlouhá ofina. Mohl by prodávat na rohu tuzexové bony. I tak je to fešák, to zase jo. Nejhezčí chlap v celém autobuse. „Třeba to brzo doroste.“ Nevím, jestli utěšuju jeho nebo sebe. Teď už není na detaily čas. Běžíme zadem zase domů. Začíná hustě pršet. Já mám na hlavě vodovou. Suché trakaře padající z nebe by mi účes jen pocuchaly, ale voda ho prostě smyje. Ze svatební kytice začínají opadávat první okvětní plátky.

„Na radnici jdeme pěšky!“ Tatizna se směje a všichni s ním. Deštníkový průvod se vydává přes cestu. Bydlíme na náměstí a radnici vidíme z okna. Hledám půjčený bílý svetr. A deštník. Jestli ještě někdo řekne, že nám prší štěstí, vezmu ho tím parapletem po hlavě. Takhle to být nemělo! Měla jsem se nést přes náměstí a vystavovat své štíhlé tělo v bílých šatech davům. Nikde nikdo není. Přeskakuju louže a otevřenou špičkou svatebních střevíčků nabírám vodu. Ve vestibulu dlouze stojím před zrcadlem a pozoruju sama sebe. Těžko říct, na co myslím. Asi na nic. Zbývají poslední minuty. Lochmance se začínají lesknout oči. Zmoklé stádo usedá do čalouněných židlí a vzápětí zase všichni vstávají. A pak znovu. A znovu. Je po všem, jsem vdaná. Nevím, co kdo říkal. Můj muž řekl ano. Já jsem řekla ano. Prstýnek mám nasazený na pravé ruce, byli jsme asi dost nervózní. Stejně ho musím sundat, vrátit do krabičky. A jsem znovu svobodná. Mám manžela, nemám manžela. Před Bohem jsme si ještě nic neslíbili. Je to teda dost emočně vyčerpávající. Maminka usedavě pláče. Když mě obejme, rozbrečím se konečně i já. Jinak by ten zmatek s ranním focením vyzněl naprázdno. Míjíme se ve dveřích s dalším párem, co má svatbu po nás. Ivana a Zdeněk, známe se od vidění, s Ivanou jsme stejný ročník.

 „Tak hodně štěstí!“

 „I vám!“

„Ztratilo se auto se svědkem. Musíme počkat.“ Pan farář na nás nechápavě zírá. Svíčky už hoří, kadidlo doutná. Hostýn, posvátné poutní místo, tady není nikomu pro legraci. Jenže nikdo se nesměje. Teoreticky je ztráta vozidla na jediné příjezdové cestě nahoru na kopec velmi nepravděpodobná. Ale dnes je asi možné úplně všechno. Je poledne, začátek června, přesto mohutná bazilika Nanebevzetí Panny Marie není skoro vidět. Celý Hostýn je zahalený v mlze, nejhustší a nejstrašidelnější, jakou jsem kdy viděla. Není opravdu vidět na krok. „Taky jsme se tady 9. června brali. Ale už je to šedesát let!“ Stařičký pár se vynořil vedle nás naprosto nečekaně. Jen šílená, vlezlá zima brání mému zpomalenému krevnímu oběhu, aby se v krajině srdeční pokusil o infarkt. „Bůh vám žehnej, dnes je náš šťastný den!“ Přejí nám upřímně. Potřepeme si navzájem zkřehlýma rukama. Kromě naší skupinky jsou to asi jediní živí tvorové na celém kopci. Pokusím se o úsměv, ale jde to ztuha. Slavné hostýnské schody, po kterých jsem chtěla po svatbě kráčet až dolů k zázračnému prameni, nejsou vůbec vidět. Stánky po jejich krajích jsou zavřené a obvyklé davy poutníků nikde. Má další naivní představa o romantice svatebního dne se ztrácí v mlze. Patrně vejdu do dějin jako Neviditelná nevěsta, další z hostýnských legend.

„Já, Barbora, odevzdávám se tobě, Pavle, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Hostýnská Panna Maria s Ježíškem a svazkem blesků se na mě neusmívá. Podle jedné anekdoty je to prý proto, že chtěla holčičku. No pokud jde o mě, je mi to jedno. Já chci hlavně do tepla. Vědět, co mě čeká, vdávala jsem se v kožichu. Nálada je také na bodu mrazu, do svatebního veselí daleko. Na druhou stranu aspoň nikdo nepláče, ani naši ne, a to už je co říct. Varhany naposledy teskně zahrají a pootevřenými dveřmi do kostela vletí další oblak mlhy. Jsem vdaná, podruhé v jednom dni. Teď už prstýnek nesundám ani za nic. A hlavně ať po cestě zase někdo neskončí na rozhledně nebo v lomu nebo kam že to vlastně dojeli.

„Hmmmuhaaa, huuuaa, eeeehaa.“ Vypijeme nabízenou slivovici a talíř letí k zemi. Z posunků vydedukujeme, že máme střepy společně zamést. Zdolali jsme další kótu Hostýnských vrchů, tentokrát už všichni. Dorazili jsme na chatu hluchoněmých, kde máme svatební hostinu. Netušili jsme, do čeho jdeme. Nebylo moc možností k výběru. Chtěli jsme klid a svatební noc na odlehlém místě. Tak klidu je tu opravdu na rozdávání. Personál, kuchařka a správce chaty jsou hluchoněmí. Všude kolem je les, velmi mokrý les. Ale počasí je tu mnohem lepší než na Hostýně, jen zataženo, místy oblačno. Dokonce se mi jednu chvíli zdálo, že vidím sluneční paprsek, ale byl to jen odlesk mého snubního prstýnku, co mě tak oslnil. Můj muž mě v náručí přenáší přes práh lehounce jako pírko. Bohužel, do jídelny v patře vedou ještě strmé schody a tatizna s foťákem je neodbytný. Když mě manžel po těch schodech vláčí už potřetí, usadí se mu v obličeji takový strnulý, vyčerpaný výraz, který ho už neopustí. Jsem z toho docela nervózní. A do toho pořád nějaké svatební rituály. „Obecenstvo se baví, ale bude se vylučovat!“ Tatizna přispěchá na pomoc se svou oblíbenou hláškou ze Čtyřlístku. Zasměje se jenom moje polovina stolu. No, to bude teda zábava. Rychle pojďme jíst! Hledám maminku, aby dala pokyn do kuchyně. Ale její místo je prázdné. Všichni se upřeně dívají na televizi, tak se vydávám do kuchyně sama. Můj muž je tak zabraný do hovoru s Krupínem, že si mého odchodu ani nevšimne. Začínám být už pěkně vytočená. Neměli by všichni dnes skákat kolem mě?

„Haló, je tu někdo? Mohli byste začít servírovat polévku?“ Bloudím po chatě doslova jako Bílá paní. Trvá mi docela dlouho, než mi dojde, že mě nikdo neslyší. Vysoký, bělovlasý správce se za mnou objeví naprosto nečekaně a vystraší mě k smrti svým hýknutím. To je pro tento den zcela typické, že je všechno tak nějak naopak. Strašit bych tu snad měla já. Posunky mu ukážu nabírání polévky. Přikývne a zahuhlá, že rozumí. Nad hlavami svatebčanů stále hraje televize jako v nějakém zájezdním hostinci. Ještě se nic neví o osudu naší země. Zato můj osud už je patrně zpečetěn. Vypínám zpravodajství, promlouvají svědci. Slyšte, slyšte! První náznaky úsměvů u stolu. Maminčina židle je stále prázdná, kamarádky sedí daleko. Tatizna pořád chodí kolem stolu a všechno fotografuje. Konečně strčí blesk do zásuvky k nabíjení. Začínám nalévat polévku sama. Po kožichu začínám postrádat i svatební zástěrku.

„Proč už nefotíš, tati?“ Cvakání závěrky a blikání blesku najednou ustalo. Jíme polévku z jednoho talíře, další z tradičních svatebních povinností. Velmi fotogenické! Mám mastnou bradu a rostoucí vztek na manžela, který mi pořád ucukává lžičkou těsně před ústy. Proboha, tohle mu připadá legrační? Tak proč se mi chce vzteky řvát a mám chuť ho praštit?

„No, Bájo, jak ti to říct. Asi se mi přetrhla perforace na filmu. Protáčí se mi to naprázdno.“

„Jako kdy se to přetrhlo? Teď? Nemáš nový film?“

Nemá. Já zase nemám žádného jiného fotografa. Tatizna dokumentuje můj život od narození, ve fotokomoře filmy vyvolává a fotky zvětšuje. Když vidím, jak mu pohasíná úsměv, dojde mi to. Přetrhlo se to už na začátku, jen si toho v tom laufu prostě nevšiml. Skvěle! Ještě že mám tu ateliérovou fotku za svobodna. Jinak bych možná ani nevěřila, že nějaká svatba vůbec byla. Takže svatební fotoalbum taky nebude.

„Pan ženich nám nyní předvede svou sílu!“ Krupín najednou ožil a štengrují se s Pavlem jako za starých časů společného bydlení na kolejích. Pan správce nás vyhání z chaty ven. Už neprší, ale připravené dřevo je nasáklé vodou. Svatebčané tvoří kroužek kolem špalku. Když si můj muž sundá sako, všimnu si, že za toho tři čtvrtě roku dost přibral. Krk přiškrcený svatebním motýlkem se mu barví do ruda. Nemůže vytáhnout sekeru zaťatou ve špalku. Chtěla bych se zlomyslně zasmát. To ti patří! To máš za tu studenou polívku, pobryndanou po celém stole! Dobrá zpráva je, že se na scénu vrátila maminka. Už tu nevolnost nějak vydýchala. Mám chuť jí skočit kolem krku a zašeptat: Mami, udělej něco! Tahle křečovitá zábava přece nemůže být moje vlastní svatba… Ale jak se dostaneme na čerstvý vzduch, nesnesitelné ticho, které nám nad hlavami viselo po celou dobu oběda, postupně zmizí. Konečně si lidi mezi sebou povídají. No spíše se baví na ženichův účet. Sekera drží jak přibitá. Tak jsem si vzala muže, který mě v životě patrně neochrání. Nebude mít k boji dost sil. Začínají na mě jít mrákoty, je mi hrozně trapně. Požádám Krupína, aby vypomohl. Jedním tahem vyprostí sekerku a předá ji zpět mému muži. Ten se cítí veřejně ponížen a do první rány vloží veškerou zbývající energii. Dřevo se rozletí v několika polínkách naprosto excelentně.

„Už jsem umřela, mami?“

Před očima mi defilují rozmazané hlavy mých nejbližších. Ležím na gauči a na nic si nevzpomínám. Strašně mě bolí hlava. Když si chci otřít slzy, uvidím na svých rukou krev.

„Zabila jsem ho?“

„Ne, ne. Ale on málem zabil tebe.“

V té jediné větě je víc než jen oznámení. Jsou v ní všechny pochybnosti o mé volbě partnera, které v sobě maminka dosud dusila. Jestli si tihle dva budou někdy rozumět, bude to na konci dlouhé cesty. Tak dlouhé, že já už se jejího konce asi nedožiju.

Boule na čele se začíná zvětšovat. Někdo hledá lžičku a snaží se mi z boule udělat důlek. Auu! Z nosu se mi znovu spouští krev. Můj muž je bílý jako stěna. Na čelo mi dává mokrý studený kapesník. „Promiň, Barisku. Já jsem fakt nechtěl.“

Prolila jsem dnes slzy i svou krev. Jakou oběť mám ještě přinést, Pane, aby už byl té srandě konec? Musela to být vlastně legrace, když jsem se po zásahu jedním z letících polen skácela k zemi. Akorát že nebyl, kdo by ten vtip ocenil. Nikomu není příjemné být osobně přítomen na svatbě, kde zemře nevěsta.

„Hlásí se vám volební studio Československé televize.“ Vstala jsem z mrtvých, je načase vrátit se ke sledování aktuálních zpráv. Všichni už zase sedí u stolu a zírají na obrazovku. Dáša se vrátila od voleb, stihla to na poslední chvíli. Tatizna je spokojený. My, mladí, se scházíme v sousední místnosti. Je nás jen pár. Karel hraje na kytaru a všichni zpíváme. Můj muž mě drží za ruku. Nemůžu si romanticky položit hlavu na jeho rameno. Každý pohyb mě bolí. A taky mi ještě pořád kape z nosu krev.

Výsledky voleb ještě hned tak nebudou. Svědci předčítají svatební blahopřání a podává se dezert. Jestli chcete kafe, zkuste si to v kuchyni ručně stručně vyřídit sami. Já ho vařit nepůjdu. Pan správce taky sleduje televizi. Možná že má ještě zbytky sluchu, protože bedna huláká na celé patro. Pomalu se stmívá. První volební součty vypadají nadějně. Tak třeba se to zlomí. Třeba přijde nakonec něco, co tu tragikomickou frašku vygumuje z mé paměti a nahradí něčím krásným.

„Barči, musím ti něco říct.“ Manželova sestra Ivana je ten nejmírumilovnější člověk, kterého znám. No jestli i ona má něco na srdci, tak to musí být opravdu vážné. „Petruška se vám dole do postele počurala,“ šeptá omluvně. No jo, Petruška. Dvouletá neteř si šla po obědě zdřímnout do našeho pokoje. Co na to říct? Určitě nic z toho, co mi letí hlavou. Panenská moč prolitá ve svatebním loži. Novomanželé odděleni loužičkou uprostřed postele. Místo horké náruče studený obklad. Dole? Proč řekla dole, když je náš pokoj nahoře? „No, víš, asi byste se tam měli jít podívat,“ dívá se mi švagrová přímo do očí. Neptám se, nevyzvídám. Vůbec mám dnes pocit, že slova jsou zbytečná. „Pojďme si prohlédnout náš pokoj!“ vyzývám svého chotě. Někde vzadu v hlavě mám nepříjemné vrnění, že ta počuraná postel nebude ten hlavní problém.

„No tak to snad ani není možný!“ Díváme se do prázdného pokoje. Prvních pár sekund nedokážu situaci nijak vyhodnotit, hlava mi to prostě nebere. To musí být nějaký hrozný omyl! Nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Pokolikáté dnes už? Nevím, co mám dělat. Podělaný svatební den! Kytice byla strašná. Počasí pod psa. Manžel je ostříhaný na esesáčka. Auto se svědkem se ztratilo v mlze. Mamince je celou svatbu špatně. Manžel mě srazil k zemi polenem. A volební studio v televizi zničilo mou svatební hostinu. Zbyly mi jen naděje na romantickou svatební noc na chatě uprostřed lesa. A i ty jsou teď pryč. Vyjdu na chodbu a slyším zase jen to strašné ticho. Na další rozhovor se správcem nemám chuť ani dostatek sil v rukou. Chci pryč! Okamžitě! Můj muž to vidí stejně. Tady už nemůžeme zůstat ani minutu. …

„Ani si to pyžamo neoblíkej,“ radí mi z postele můj novomanžel. Ležíme na rozkládacím gauči u tchyně v obýváku. Je to trochu nepohodlné, ale konečně jsme spolu sami. Muž a jeho žena. Jenže vytouženou intimitu ruší neodbytná vzpomínka na naši prázdnou svatební komnatu. Představujeme si, jak se hluchému správci snažíme vysvětlit, že bychom chtěli o svatební noci spát spolu, přesněji řečeno vedle sebe. Že máme za sebou hned dva svatební obřady a tudíž dvojnásobné právo na legitimní sex. Ale že to asi nepůjde, když nám přichystal pokoj – s patrovou postelí! Dole počuranou! Už se vidíme, jak zdoláváme žebřík nahoru a dolů pokaždé, když jdeme do koupelny. Ta je na chodbě, jak jinak. Na bosých chodidlech třísky z neohoblovaného dřeva. Má fantazie se řítí dopředu a vymýšlí další katastrofické scénáře: Sedím na pohotovosti se zlomenou nohou a řadou modřin. Jak se vám to stalo? Spadla jsem o svatební noci z postele! A toho otřesu mozku si nevšímejte, ten už jsem měla na svatební hostině…

Cha! Pendlovky na stěně odbíjejí půlnoc, konečně začal nový den. Najednou vybuchneme smíchy. Chechtáme se, hýkáme, řveme, nedá se to zastavit. Smějeme se jako blázni. Nikomu to nevadí, vůbec nikdo ten nepatřičný soundtrack naší svatební noci neslyší. Všichni jsou ještě na chatě a oslavují volební vítězství Občanského fóra.