Tak to vypadá, že hledám první berličky, jak svou výzvu celoročního psaní blogu každý den obejít. Za dva týdny je to už podruhé, kdy spojuji dva dny dohromady. Tak si třeba říkám, že Bůh v neděli nepracoval a že dělat se má jen 6 dnů ze 7, například. Prostě jednou týdně se zaseknu, a protože nechci prohlubovat tvůrčí dluh, neb já na dluh žít neumím, spojím dva dny dohromady. I když vůbec nejde o neděli, ale třeba o pondělek s úterkem.
Potíž není v tom, že bych neměla o čem psát, ale že o většině reálných věcí ve svém životě veřejně psát nemůžu. S ohledem na svou rodinu, přátele, práci, pud sebezáchovy. Přitom vidím toliko legračních věcí, na lidech kolem samozřejmě. Ale kdo jsem, abych je soudila nebo se bavila na jejich účet? Nedělám to, protože jsem úžasná. Tak ne, nejde to. Jen to napíšu, připadám si jako trapka. Samozřejmě že se bavím a soudím a uchichtávám. Cesta k vlastní úžasnosti bude ještě dlouhá. A nebude možné brát dny po dvou, to je jisté.
Asi mám španělské kořeny, protože maňána je moje oblíbená mantra. Jsem vždycky připravena zítra začít.
Nový den, nový deník, nové úkoly. Dnes si ještě dáchnu, a už zítra bude všechno jinak. Já budu jiná. Miluju nové roky, nová rána, nové plány. Ta počáteční naděje mi dává křídla. A každodennost mne táhne k zemi. Nezbývá než zabrat, přestat si hrát na Boha s jeho nedělemi. Třeba už zítra konečně napíšu blog, který bude aspoň trochu vtipný nebo zajímavý nebo nejlépe obojí.
Tak zas ráno!
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář