Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to těšení se na poslední centimetr, já bych nejraději každý den zastavila a prožila několikrát za sebou. Jako v tom filmu Na Hromnice o den více. Ne každý den se člověku vydaří přesně tak, jak bych si přál. Nebo se naopak vydaří nad očekávání skvěle. Prostě premiéra by si zasloužila ještě mnoho repríz, aby se dal výjimečný zážitek zopakovat nebo hru vypilovat k dokonalosti.
Jenže zítřek nám nikdo neslíbil. Máme vždycky jen dnešek, den s jedinečným pořadovým číslem, a je jen na nás, jak s ním naložíme.
Já třeba nemám ráda stereotyp. Zabíjí mě, ubíjí mě, bere mi energii více než fičák plný překvapení a změn. Na druhou stranu, některé opakované činnosti vykonávané bez velkého přemýšlení dávají našemu životu onu kotvu, jistotu, že svět kolem nás je ještě v pořádku. Že když si vyčistím zuby svým vlastním kartáčkem a způsobem, jakým to dělám už desítky let, budu v klidu, i když se ta umyvadla budou měnit. Stejně to mám i se svými bližními a kamarády. Když jsou nablízku, jakkoliv fyzicky daleko, je dobře.
Dnes ráno jsem se probudila a první chvíli jsem netušila, kde vlastně jsem. Jak říká můj kamarád Jarda, tento strop ještě neznám. Pak jsem se uklidnila. Jsem ještě stále na Cimbalfestu, jen v pokoji přibyly dva spacáky. Zuzce a mně přijely včera dcery. Jakkoliv jsou obě po svých tatíncích (kteří relaxují doma), přece jen se geny nezapřou. Když jsem včera uviděla svou Marťu v růžových silonkách a žlutým baťohem na květovaných šatech, srdce mi zaplesalo. Sama jsem si totiž tady ve Valmezu koupila jasně žlutou kabelku a malinový kabátek, dva kousky, které si prý mnoho zákaznic obhlíželo, ale žádná nenašla odvahu si je odnést domů a nosit. Natož dohromady.
I když čas letí a dny mizí v nenávratnu jako odstřihané kousky metru, něco z nás ve světě zůstává. Třeba moje děti, skutečné i ty adoptované, a jejich smysl pro módu a pro černý humor. Když jsem včera seznámila Marťu s jejím novým americkým „bratrem“ Garrettem, kterého jsem předchozí noc „adoptovala“, usmívala se na něj velmi mile. A pak mu sdělila, že pokud jde o majetek, aby bylo mezi nimi jasno, je všechno její.
Dobře ty! O matčino srdce se musí dělit se spoustou lidí, ale grunt je grunt.
To je hlavní sdělení dne s číslem #358
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář