Vrátím se do doby před padesáti lety, kdy probíhal velký boom v pořizování chat a chalup. Ani moji rodiče neodolali tomuto trendu a pořídili si – no, říkejme tomu chata.
Měli jsme sice rodinný domek, který by býval byl snad dostačující pro pětičlennou rodinu, ale s přistěhováním naší babi a její oblíbené zvířeny se stal trochu těsným. Ale hlavně: ani jeden z mých rodičů nepracoval manuálně, takže oba docela uvítali tuto možnost relaxace. Aspoň zpočátku jsme si mysleli, že to bude jen taková zájmová činnost. Ovšem s mými pedantskými rodiči a aktivní babičkou jsme se později dostali někam úplně jinam.
Ale zpátky k onomu osudnému dni, kdy (bylo to zhruba v této části roku) jsme jeli obhlédnout objekt do jedné chatařské oblasti. Rodinný výlet. Osadu jsme našli poměrně snadno, ačkoliv poslední část cesty jsme museli urazit pěšky – pamatuji si, že sněhu bylo tehdy dobře půl metru. Téměř všichni se do sněhu propadali. První kráčel táta s mámou, za nimi moji bráškové s babičkou. Já jsem tuto výpravu uzavírala a vzhledem k tomu, že jsem byla nejlehčí, zabořovala jsem se do sněhu nejméně. V posuvu vpřed mi ovšem bránil smích, když jsme se podívala na seskupení před sebou. Opravdu pohled pro bohy. Bratři vlekli babi mezi sebou jako králíka. Tuto podobnost ještě podtrhával její dlouhý králičí kožich a kožešinový klobouk.
Když jsme došli k objektu – nutno jej nazvat takto, protože se jednalo o nedostavěnou budovu, zčásti zamýšlenou pro obývání a část měla být pravděpodobně stodola – táta shledal nemovitost dost dobrou, protože měla v pořádku střechu, komín i obvodové zdivo.
Po cestě domů jsme se stihli dohodnout, že pokud to půjde, toto stavení se koupí. Byl víkend a moji bratři v neděli odjížděli na internáty. Zapřísahali naše rodiče, aby hned jednali a o výsledku jim podali zprávu – nejlépe telegramem. Prý stačí, když tam napíšou: „Naše!“
Máma s tátou skutečně hned následující týden podnikli kroky ke koupi zmíněného objektu, což nebyl žádný problém. Jednalo se o stavení, které bylo majetkem obce – a ta měla zájem, aby byly nemovitosti prodány. Ovšem na poštu naši poslat telegramy nešli.
Když v pátek dorazili moji bratři domů, vhrnuli se dovnitř jako velká voda a svorně se dotazovali, jak to s chatou dopadlo. Bylo jim řečeno, že s největší pravděpodobností to klapne. V tu chvíli se začali celkem oprávněně zlobit, že nebyli informováni. Rodiče jim vysvětlili, že „naše“ bude chata až po podpisu kupní smlouvy, a to že přece jen chvíli trvá…
A pak už jsme se nemohli dočkat toho, až bude jaro a my budeme moci „chatařit“.
Babi si pořídila velký tlustý sešit ve tvrdých deskách a sama sebe pasovala do role kronikáře. Z denního tisku, který jsme tehdy odebírali, si vystřihovala nadpisy, které se jí líbily, a těmi prokládala svůj ručně psaný text. Nad nadpisy typu (pamětníci vědí, o čem mluvím – jednalo se o sedmdesátá léta minulého století): „Budovatelské úsilí bylo odměněno,“ nebo „Naši borci dokázali nemožné,“ jsme sice trochu kroutili hlavami, ale nechali jsme babičku, když ji to baví.
Méně už se tato činnost líbila tátovi. Ten se tou dobou snažil pohnout s pracemi a na chatě pracoval v pátek, sobotu i neděli. Když si chtěl konečně v neděli večer, když se vykoupal a dostalo se mu chvíle odpočinku, pročíst páteční a sobotní noviny, civěl do děravého plátku, neb některé nadpisy, hodící se babi do její kroniky, již byly vystříhány. Babička tou dobou už byla ve svém pokoji a oddávala se tvorbě svých zápisů do kroniky a zbytek rodiny se bavil tím, že vymýšlel, jaký mohl být asi nadpis, který babi uznala za důležitý. Převládal názor: „Plány této pětiletky splníme na 200 %!“
Jakmile nám ovšem chtěla z Kroniky naší chaty každý večer po návratu z chaty předčítat své humorné zápisky, byla zbytkem rodiny zastavena. Táta vykřikoval, že se celý den pachtil a nemíní ještě o této práci cokoliv poslouchat. V duchu jsme jej velebili, protože nám mluvil z duše. Babi se urazila, nicméně ve svém sepisování pokračovala, ač vznikající dílo před námi už schovávala.
Svoji kroniku si někdy s sebou brala i na chatu. Jednou se však stalo, že jsme na chatu dorazili bez babičky, která jela navštívit příbuzné. Máma v nějaké volnější chvíli objevila tajenou pamětní knihu, a to si početla! Babi nám naše ignorantství vrátila i s úroky a na rodině nenechala nit suchou.
Máma svolala rodinnou radu a na ní přednesla žádost o souhlas celé rodiny se zničením dokumentu. Protestovat jsem se odvážila pouze já. Argumentovala jsem tím, že je to babiččino dílo a babičce by to bylo určitě líto. Bylo mi vysvětleno, že pokud někdo píše kroniku, musí se držet faktů, a ne že si bude vymýšlet – a co se toho týče, babi si vymýšlela jen to fičelo.
Když máma přednesla rodině několik náhodně vybraných odstavců, souhlasili jsme všichni. Tátu popudilo hlavně babiččino přehánění. „To lešení nám přece spadlo jen jednou a ne třikrát. A ještě tady uvedla, že ženské musely zpod prken vytáhnout všechny chlapy,“ čertil se. „A to, že jsem se učil nahazovat omítku a nejdřív jsem to na zdi matlal rukama, můžu vykládat já, ale ne, že to bude popisovat ona, která u toho tehdy navíc vůbec nebyla. Přikláním se k likvidaci tohoto výtvoru, protože u naší babky člověk nikdy neví, kdy a v kterém časopisu to bude s úspěchem vycházet na pokračování…“
Když jsem si přečetla stati o své osobě, dala jsem svým rodičům zapravdu. Babi totiž do své „kroniky“ napsala, že já jsem prohlásila, že: „Naše chata není chata, je to stodola!“
„Mami,“ otočila jsem se ke svým rodičům, „tohle jsem fakt nikdy neřekla!“
A tak se milá kronika „ztratila“. Doslova „lehla popelem“. V naší pedantské rodině jsme tehdy smysl pro beletristické zpracování naší dřiny nenašli.
Když se babi po svém díle sháněla, nikdo si nevzpomínal, že by nějakou kroniku někdy viděl, a vzhledem k tomu, že tehdy nebyla naše chata ještě dostatečně zabezpečená, máma babičce řekla, že spis mohl někdo i ukrást. Babičku to paradoxně potěšilo, neb ihned domnělého pachatele označila za intelektuála s vynikajícím vkusem v literatuře – a než stihla vytáhnout další sešit s tlustými deskami, naše „budovatelské úsilí“ nabralo takových obrátek, že babičku na delší dobu zaměstnala práce a na psaní kroniky časem k naší radosti zapomněla.
Zdroj: Redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář