Od mé poslední dovolené s maminkou uplynulo asi 35 let. Mezitím se odehrála spousta životních kotrmelců a událostí, které nás trochu semlely a hodně posílily. Asi tak o 35 kg každou. Z poslední zdravotní kontroly vyšla maminka obdivuhodně, navzdory blížící se osmdesátce.
A tak po třech desítkách let života na jednom kilometru čtverečním, strávených péčí o tatínka, jsem se rozhodla ji konečně vyvézt k moři. Vlastně přímo k oceánu.
„V únoru?“, divila se maminka „A na Kanáry?“ Došlo i na náš otřepaný rodinný vtip o plavkách s kožešinovou vložkou. Ale protože za výběrem dovolené stál její oblíbený hrdina Aleš a jeho nové působiště v Čedoku, vyřídila si cestovní pas. Vyzkoušela moje plážové šaty. Několikrát mi zdůraznila, že se mě bude držet za ruku a nikam, rozuměj nikam sama nepůjde. Následující zápisky píšu s láskou a obdivem k ní, a i kdyby vám to tak nepřipadalo, my dvě to víme, a to je to hlavní.
„Ještě si smrknu a zavřu víka,“ oznámila mi maminkou cestou vlakem do Prahy. Byla to předzvěst toho, že některé věty si budu muset v hlavě překládat sama a neptat se, co tím chtěl básník říci. Dozvěděla jsem se, že v Zábřehu nebyla 60 let a že si balení cukru s míchátkem z LEO Expresu vezme s sebou (i na Kanáry a zpět) na památku, aby mohla někomu ukázat, čím jela. V Praze, kterou neviděla od převratu, ji cestou na letiště nejvíce zaujal bagr na Kulaťáku a na letišti toalety. „Půjdu ještě nejméně dvakrát,“ hlásila mi pro jistotu, abych udělala v plánu dostatečně velké časové okénko.
Při nástupu do letadla letuška hlásila, že máme dodržovat bezpečné rozestupy. To nás tedy hodně pobavilo, protože letadlo bylo úplně vyprodané a těch 190 zoufalců si sedělo takřka na klíně 4,5 hodiny. „Myslela jsem, že mám mrtvici,“ přiznala se maminka pár hodin po přistání. To jsem naštěstí nevěděla. Já jsem se snažila ututlat migrénu a příšernou bolest v krku, násobenou mnohahodinovým dýcháním přes roušku. Prostě dvojka k pohledání. Poslední únor naposledy připomněly zasněžené vrcholky Alp, které jsme viděly kouskem okénka, který nezastínil pán s obřím zátylkem. „A nikde žádný lyžař,“ zabila to maminka.
Delegát Kája už na letišti zářil jako zdejší slunce, žertoval a měl věci pod kontrolou, což se o většině delegátů, které jsem v životě poznala, rozhodně říct nedá. Maminka si ze všech informací zapamatovala jen to, že Španělé tady upřednostňují platby kartou před penězi, které jsou plné bacilů. „Cože? Moje peníze že sú špinavé? Ať mě moc neserú, já tu kartu nemám.“ Autobus nás vyplivl na Tenerife u hotelu Playa La Arena.
Když jsme vešly do vstupní haly, maminka prohlásila: „Tady budu muset nosit na večeři dlouhou róbu,“ jako by v kufru nějakou měla. Ale já vím přesně, jak to myslela.
Ten hotel je prostě honosný. Mramorové sloupoví, palmy, vysokánské stropy přes několik pater, výhledy na Los Gigantes nebo bouřící oceán. Recepční mi dával klíče od pokoje a uculoval se: „Máte překrásný pokoj!“ Tak jsem se usmála a odvětila jsem, že v to doufám, neboť jsem si za to zaplatila. Kupodivu ho to vůbec nepobavilo a na mou otázku, jak se dostaneme k bazénu bez dětí s despektem zaškrtl kolečko na mapě a řekl mi, že to je VIP zóna a my máme k dispozici jen bazény pro normální hosty. To „jen“ berte s rezervou, protože tento megahotel, ke kterému potřebujete mapu a manuál, je opravdu krásný v každém levelu. Pokoj s balkonem a výhledem na oceán, all inclusive s neuvěřitelným výběrem jídel a pití po celý den, lehátka, slunečníky, dva bazény. Ale já jsem chtěla do toho třetího, zakázaného.
Po prvním obědě v jídelní hale, kde by pohodlně zaparkovaly dva boeingy a kde člověk vyhládne, než dojde ke stolu, maminka rozhodla: „Musím si vzít prášek na žaludek, když tu budu ťápat kdovíco v rosolu.“ Než strávila jídlo i všechny zážitky z hučícího davu plného podivínů, vrátila jsem se na recepci. Donutila jsem recepčního, aby vytáhl náš voucher a přesvědčil se, že jakkoliv mu to připadá nepravděpodobné, my, dvě ženy z Moravy, jsme členkami Platinového klubu.
Já jsem celkem zvyklá, že mě lidé podceňují, ale recepční se dostal do úplné křeče. Jako bych mu oznámila, že jsem kontrola z hygieny nebo sekretářka španělského krále.
Bleskově šlo všechno. Nové pásky na ruku v barvě platiny, které vám otevírají brány všude, i do nejtajnějších doupat. A do bazénu, kam mohou jen vyvolení a kde nejsou vůbec žádné děti.
Když jsem se vrátila na pokoj, maminka stála uprostřed úplně nahá a měla rozprávěcí náladu. Byla na cestě odněkud někam, ale než si vzpomněla, kterým směrem se vydala, ozvalo se bouchání na dveře. Normální nahý člověk by na sebe něco hodil nebo se schoval, ne tak naše maminka. Zůstala stát na místě a několikrát se mě zeptala: Šmarjápanno, kdo to je? Tak jsem ji laskavě šoupla za dveře koupelny a otevřela. Na chodbě stále pokojská s vozíčkem. Nedbala na mé překvapení a vjela přímo do pokoje. Odsunula věci ze stolu, začala tam zapojovat kávovar a plnit ledničku pivem. Myslela jsem, že je to nějaká předváděcí akce, ale protože mluvila jen španělsky, nenacházela jsem slova. V jednu chvíli jsem si myslela, že uvaří dvě kávy a půjdeme si je spolu vypít na balkon. Pak náhle, jako se zjevila, zase zmizela.
To další návštěva přišla uprostřed noci. Maminka už spala, já jsem ležela s migrénou, a do zšeřelého pokoje promlouval Viktor Preiss v četbě na pokračování.
V tom jsem uviděla v zrcadle, že někdo vchází do naší koupelny. Cvakly dveře na chodbu, něco se protáhlo tam a zpět.
V první chvíli jsem si myslela, že recepční poslal na náš pokoj další hosty. Vyskočila jsem z postele a utíkala ke dveřím, ale nikdo už nikde nebyl. Jen v koupelně ležely na umyvadle dva župany bílé jako Turínské plátno a já jsem měla strach, že mám halucinace. Když je později v noci uviděla cestou na záchod i maminka, ani se moc nedivila. Má v tom od začátku jasno.
„Je to tady prostě neuvěřitelné a nepředstavitelné a já jsem ještě nikdy nebyla tam, kde rostou palmy, a navíc je jich tolik.“
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janešková, uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář