Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort. Se zájmem poslouchám, jak to vlastně bylo z jejího pohledu, a dost se bavím. Už jsme doma, v pořádku, opálené, vysušené a odpočaté. Ale já se ještě na skok vrátím pod španělské slunce na ostrově Tenerife.
Jednou jsem skutečně nerozuměla, co se po mně žádá, to je pravda. Omluvou budiž skutečnost, že jsem stála v bazéně, kde šplouchala voda, a plavčík se mě zeptal, jestli si může odnést náš slunečník. Rozuměla jsem každé třetí slovo, tak jsem řekla, že ne, a to ho tak překvapilo, doslova šokovalo, že se vrátil a hlasitě zopakoval, že je to jeho slunečník. Tak jsem pro změnu řekla, že ano. Strategie se ukázala jako správná, protože sice slunečník odnesl ke svému stolku, ale přinesl nám jiný, větší. A když jsem plavčíka potkala večer na zastávce autobusu, srdečně jsme se pozdravili. „Prosím tě, kdo to byl? Ty tady někoho znáš?“ divila se maminka. Jo, mami, znám. Ještě mě zdraví stoletý stařík, který vylezl z okna a šel si zaplavat.
S tím plaváním je to taky moc zajímavá věc. V našem bezdětném bazénu totiž plavu jen já s maminkou a stařík. Ostatní sedí celý den se sluchátky v uších, zřejmě aby je nerušil hukot oceánu nebo zpěv ptáků, nezřízeně jí, pijí, mažou se a hledí do mobilu.
A pak, čas od času, vlezou do té teplé čisté vody s takovým nadšením, jako by to byla kyselina sírová.
Pak ve vodě stojí. Pak z vody vylezou. Já to nedokážu pochopit. Maminka však hned vzpomněla, že postát do vody si chodil i její tatínek, děda Benetka, a navíc tvrdil, že stáním ve vodě se nejvíce hubne. Já teda nezhubnu, protože plavu furt, celé hodiny. Nemůžu jinak. Dědo, promiň.
Největším potěšením každého dne je čas strávený na terase hotelové restaurace. Pokud jsme stihly s maminkou ranní procházku, plnou citoslovcí jako Hech! Achjo! Šmarjápanno!, byly jsme už při snídani příjemně unavené. Maminka z chůze a já z boje se zadní brankou, která se otevírala na hotelovou kartu a krátila cestu k oceánu, do obchodů i na promenádu. Fungovala bez potíží, dokud jsme se nepřiblížily. Pak se z ní stala vězeňská brána, a bylo celkem jedno, jestli jsme byly vevnitř nebo venku. Jestli spolu s námi zkoušeli kartu další hosté nebo přivolaný údržbář. Musely jsme se vrátit a ujít dalších několik set kroků z denní dávky asi 8 tisíc na delší, zato horší cestě oklikou až přes recepci.
Podobný efekt totální paralýzy jsem dokázala vyvolat i u všech kávovarů v areálu. Sotva jsem se před nějaký postavila s prázdným hrnkem, došla voda, došlo mléko, došla káva a mamince došla trpělivost.
„Já jsem zvyklá už s prvním soustem pít velký hrnek kávy,“ připomněla mi, sotva jsem si sedla k horké vaječině.
Než se mi podařilo zalarmovat dostatek personálu, který doplnil suroviny do kávovaru, a než jsem ze dvou normálních káv vyrobila jedno velké kafe, byla maminka po jídle a moje vajíčka i její nálada na bodu mrazu. Stačilo však změnit logistiku a nad hrnkem velké kávy i talířem s horkou anglicko-španělskou snídaní opět vyšlo slunce.
Jinak bylo všude jídla a pití tolik, že se skutečně najedly celé davy lidí v obří jídelně, kde se najednou stravovaly nejméně tři stovky lidí, ale já myslím, že jich bylo i víc. K obědu a večeři jsem si nabírala v bufetu své oblíbené ďábelské kombinace všechno se vším, zejména doporučuji kanárské brambory vařené v mořské vodě s omáčkou mojo rojo, splácala jsem podle momentální chuti těstoviny s rýží, bramborovou kaší, rybu s kuřetem a trochou vepřového. A paellu, samozřejmě! Při pohledu na maminku, bloumající kolem nekonečné nabídky jídel, jsem si opět vzpomněla na našeho tatu.
Jeho hláška: Babina šmejdila kolem stolu jako hladová lasička, je prostě nesmrtelná.
Prošmejdily jsme s maminkou nakonec všechna hotelová zákoutí, utajené bary, lounge, terasy, vyhlídky, zkratky. Viděly jsme západ slunce zleva, zprava i zprostředka. A jak už to v příbězích ze života bývá, sotva jsme si zvykly, dovolená skončila. Na letišti se maminka svezla výtahem s Michalem Davidem, aniž by o tom ovšem měla tušení, a zvládla i pětihodinový let do Prahy. Sice chtěla sedět vzadu a seděla vepředu, protože jsem to nedokázala (ani se o to nepokusila) zařídit, ale zvládla to statečně. Když ve dvě hodiny ráno vyšlapala ještě tři patra schodů ke svému synovi, jenom jsem zírala.
Myslím, že maminka překvapila nejen nás, ale hlavně sama sebe. Doufám, že teď už ví, že může v životě zažít ještě spoustu krásných okamžiků. Doma, u sousedů i na druhém konci světa. Tak díky, mami, a těším se někdy příště na společné dovolené.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, Uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář