Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
Nejde jen o to, že si většina lidí není jistá, kdy ruku podat a kdy ne, kdo ji podává první a kdo ji přijímá, jak pevný má být stisk, zda ruku náznakem políbit (dámě) nebo ji jen zvednout jako leklou rybu. Nad to všechno bych se povznesla, protože taky často tápu.
Znám sympaťáky, kteří vám stiskem rozdrtí záprstní kůstky, i pitomce, kteří mají příjemný přátelský stisk.
Já tedy nejsem ten typ, co se k vám řítí s rukou napřaženou už od výtahu. Spíše vyčkávám a skenuju situaci. Podání ruky je víc než jen pozdrav. Jak říkala moje kolegyně novinářka Svatka, kdo ti podá ruku, ten už tě nevyhodí. Něco na tom bude.
Covid hodil do mnoha projevů dobrého vychování vidle. Introverti zažívali doslova rajské období. Nikdo nikoho nelíbal, nikdo si nepodával ruce. Nanejvýš se známí šťouchali lokty na pozdrav, což by bylo ještě před dvěma lety považováno za začátek zápasu. Jestli se někdo pod rouškou usmíval, není známo, všichni jsme vypadali jako operační tým doktora Sovy. Spojení „z uctivé vzdálenosti“ nabylo jiného, ryze bezpečně-zdravotního významu.
Naše ruce pod nánosy desinfekce vysychaly, praskaly a stávaly se ještě bezbrannějšími. Mám prasklinu na palci, která se nechce zahojit. Když si musím na ruce plivnout další dávku žíraviny, třeba v nemocnici, mám slzy v očích.
Měli jsme holé ruce. Dnes máme vysušené ruce.
A přesto existují jedinci, kteří vás pozdraví, podívají se vám zpříma do očí a podají vám mokrou, studenou ruku. Jako by vám za krkem stála kmotřička Smrt.
Mám odjakživa teplé, suché ruce. Vzala jsem si muže, který má teplé, suché, velké ruce. Je radost ho za ruce držet, teplé dlaně kamkoliv přikládat. Naše dcera má ruce jako ledy. Když ji chytím, je to jako bych zachraňovala tonoucího. Leží pod peřinou a je studená. Já si lehnu pod peřinu, a kromě toho, že do dvou sekund spím jako špalek, sálám teplo jako kamínka. Pak se nemohu divit, že se ke mně stahují obyvatelé domu se ohřát.
Studené ruce, horké srdce, říkávala babička. No nevím.
Mé ruce jsou teplé, vysušené a občas krvácí. O mém srdci se dá asi říct totéž. Navrhuji dnešní den věnovat svým rukám a pěkně si je namazat. Když pak voňavými dlaněmi někoho pohladíte, zahřeje vás to i u srdíčka. Pěkný, všemi mastmi mazaný den přeje
Vaše Bára
Zdroj: Barbora Janečková
Buďte první kdo přidá komentář