Když tu byla několikrát řeč o zahradách, nedá mi to, abych opět nezavzpomínala na svoji babičku. Ta totiž zahrady i zahradničení milovala. Každý rok s radostí jezdívala na Floru do Olomouce a pokaždé se odtamtud vrátila „s úlovkem“, kterým jsme se nejméně do další sezony kochali. Bohužel se v naší rodině také vyskytoval sabotér, který její úsilí o precizní květinové záhony v předzahrádce hatil.
Onoho roku, kdy se tato příhoda udála (bylo to za hlubokého socialismu), si babička z Flory přivezla cibulky tulipánů černých, ostře fialových a sněhobílých s růžovým žíháním. Hned po návratu se pustila do práce na předzahrádce, kde již měla namyšleno, že tulipány se budou vyjímat vedle záhonu obrovských růží, a to nejlépe v úsecích podle jednotlivých barev.
Děláš to blbě, motal se jí kolem nohou Milu, náš foxteriér. Bude to vypadat příšerně uměle, nechal se slyšet. Ale babička – protože na rozdíl od Jiříka ze Zlatovlásky nepojedla hada, po němž by rozuměla řeči zvířat – jeho rady ignorovala.
Když byla s prací hotova, zamířila dovnitř do domu posvačit s celou rodinou, které líčila, že tento rok budou rozhodně Holanďané blednout závistí a škemrat o cibulky!
No… neškemrali.
Když byla s prací hotova, zamířila dovnitř do domu posvačit s celou rodinou, které líčila, že tento rok budou rozhodně Holanďané blednout závistí a škemrat o cibulky!
Foto: redakce
Po koláčích a kafíčku se babi rozhodla jít obhlédnout latifundie a podívat se, jak tulipány rostou. Že během té půlhodinky nemohly vyrašit ani o milimetr, ji příliš netrápilo – a možná je hodlala vytahovat z půdy i pohledem. Sotva ale otevřela dveře, dolehl k nám do kuchyně příšerný výkřik. Vyřítili jsme se za babičkou – podle intenzity jejího křiku jsme soudili, že pravděpodobně upadla a utrpěla přinejmenším otevřené zlomeniny několika končetin.
K našemu překvapení připomínala celá scéna spíše biblické výjevy. Na zápraží babi co Lotova žena, místo záhonů hotová apokalypsa. Miluna, od hlavy k patě od hlíny, vypadal jako ztělesnění nejděsivějších démonů.
„Tak ti Milu splnil přání – těšila ses přece na to, až tulipány vylezou ze záhonů,“ pronesl s pohledem na cibulky rozmetané po celé předzahrádce táta směrem k babičce. „A ty, syčáku,“ otočil se na Milunu, „se příště laskavě dostav, až budu na podzim potřebovat porýt zahradu, ať to nemusím dělat sám.“
Tos uhod, odvětil Milu. Na bramborách se asi umělecky vyjádřím! poklepal si packou na čelo.
„Ty kazisvěte chlupatý!“ vzpamatovala se babi konečně. „Víš, kolik ty tulipány stály? Umíš si představit, jak dlouho mi trvalo je zasadit?“
Kdybys to dělala pořádně, nemusel jsem to po tobě opravovat. Znovu a lépe, poradil jí Milu.
Za mohutného sakrování se babička jala sbírat cibulky. „Osmnáct, devatenáct… Vždyť jich bylo dvacet! Kde je ta poslední?“ zděsila se. „Okamžitě přistavte auto! Musíme ho vzít k veterináři, určitě ji snědl!“
„Toho bych se neobávala. Vždyť nejsme schopni do něho dostat ani česnek, proč by se dlábil cibulkami tulipánů?“ vcelku klidně oponovala máma a vzápětí pokývla pod lavičku, kde se nacházela poslední, pohřešovaná cibulka.
„Toho bych se neobávala. Vždyť nejsme schopni do něho dostat ani česnek, proč by se dlábil cibulkami tulipánů?“ vcelku klidně oponovala máma a vzápětí pokývla pod lavičku, kde se nacházela poslední, pohřešovaná cibulka.
Foto: Pixabay
To odpoledne tedy babi sázela tulipány podruhé, tentokrát však se slzou v oku, neb nebyla schopná dodržet původně zamýšlenou barevnou koncepci záhonu. Milu se oproti tomu tvářil spokojeně, jak se mu povedlo umělecky rozbít barevné pole zcela novým pojetím.
Když za pár týdnů tulipány vyrostly, byli jsme všichni v šoku. Jistě, očekávali jsme, že Milunův dadaistický přístup k sázení tulipánů vyústí v barevnou změť na záhonu. Ovšem nepočítali jsme s tím, že se mezi předpokládanými černými, fialovými a žíhanými květy objeví rovněž červené, žluté i oranžové. Kde k nim Milu přišel, to nám zůstalo záhadou – uvažovalo se nad tím, že z jedné vody vzal i přeorání sousedovic záhonu, případně že si zaběhl do zahradnictví cibulky jiných barev vyštěkat.
Zcela zásadní pro další Milunovu kariéru v profesi zahradního architekta však byl fakt, že mnohá návštěva obdivovala nejen tulipány jako takové, ale především celkové barevné vyznění. Babi, která již stihla zapomenout, že kvůli „chlupatému kazisvětovi“ musela tulipány sázet dvakrát, se dmula pýchou a neopomněla zdůraznit, že „tuto barevnou kompozici navrhl tuhle MŮJ Milunka.“ A to se Milunovi, který se tetelil blahem, že je obdivován, náramně zalíbilo.
Problém se však ukázal býti v tom, že tulipány na Milunův vkus poměrně brzy odkvetly. A tak se jako správná umělecká duše rozhodl opět na sebe strhnout pozornost zástupů a prorazit s novým dílem. Ke svému vyjádření si vyčíhl teplé letní nedělní dopoledne, kdy babička vařila v kuchyni. Domovní dveře byly otevřené dokořán, aby si pejsek, který si venku užíval sluníčka, mohl kdykoliv zaběhnout domů na kus řeči s paničkou.
Jak plynuly minuty, babi sem tam zvedla oči od hrnce a letmo zkontrolovala dění na předzahrádce. Tomu, že se v oněch místech právě tvoří další avantgardní umění, nasvědčovalo pouze to, že se u našeho domku začalo zastavovat a shlukovat větší množství usmívajících se sousedů.
„Asi se kochají pohledem na Milunku. Jojo, včera jsme ho koupali, to je radost na něj pohledět,“ pomyslela si babi a dál se věnovala vaření.
Netrvalo dlouho a umělec přiběhl dovnitř – asi pozvat paničku na vernisáž. A radost na něj pohledět to tedy vskutku byla: v tlamě třímal kus růžového toaletního papíru.
Babička okamžitě nechala vaření vařením a vyběhla do chodby, kde výstava patrně začínala: umělecky naaranžovanými kusy tu růžového, tu modrého luxusního jemného toaletního papíru, jehož stopy vedly od otevřených dveří koupelny až z domu ven.
„Ze začátku jsem to, co bylo na chodbě, sbírala,“ dělila se s námi posléze babi o své dojmy z exhibice. „Pak jsem pochopila, že si můžu skočit pro hrábě!“
Vrchol celého počinu totiž na paničku čekal právě na předzahrádce. Milu se tentokrát rozhodl ozvláštnit – dle jeho názoru fádní – růže, pročež je cikcak obmotal někde růžovým, jinde modrým a někde oběma papíry.
„Nutno mu ovšem přiznat,“ uzavřel táta u nedělního oběda, když se nám konečně podařilo z růží všechen papír odstranit, „že když uvážíme problémy s dodávkami toaletního papíru a fakt, že Miluna do svého díla zakomponoval papír nikoliv běžný, hrubý, ale barevný, hedvábný a luxusní, nabývá jeho umělecké vyjádření na ceně.“
„Nutno mu ovšem přiznat,“ uzavřel táta u nedělního oběda, když se nám konečně podařilo z růží všechen papír odstranit, „že nabývá jeho umělecké vyjádření na ceně.“
Foto: Pixabay
„Navíc,“ přisvědčila máma, „se esteticky zdokonaluje. Pochopil, že takového efektu by roztrhanými novinami, kterými vylepšil záhon vloni, rozhodně nedosáhl.“
„Příští rok by měl na Floru jet s námi, ať načerpá inspiraci,“ prohlásila babi, která se na Milunku nikdy neuměla zlobit dlouho.
To zrovna, dámo, podotkl Milu, slastně podřimující v křesle po dobře odvedené práci. Abych pak týden poslouchal, že jste za moje dílo museli těm nevděčným zahrádkářům platit reparace – místo toho, co by ti ignoranti ocenili pořádnou avantgardu!
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Buďte první kdo přidá komentář