Marie Úlehlová-Tilschová: Česká strava lidová

Výjimečné dílo Česká strava lidová, vydané v roce 1945, je uznávané mezi odborníky i běžnými čtenáři u nás i v zahraničí. Důvod je nasnadě. Autorka je pojala jako obsáhlou retrospektivu do časů minulých, přes současnost a s výhledem do budoucnosti. Jako propagátorka zdravé výživy ocenila původní jednoduchou, a přitom vyváženou stravu venkovskou, na rozdíl od městské. „Ukázati pak tyto rozdíly a vystopovati poslední zbytky naší původní stravy, civilizací dosud nepokažené, bylo mým hlavním cílem.“

Marie Úlehlová-Tilschová seznamuje s historií stravovacích návyků, s pěstováním plodin, ovoce a zeleniny, chovem zvířat, skladbou prostých jídel všedního dne i svátečních, s lidovými zvyky i rozdílnostech stravy v různých oblastech země. Uvádí přitom množství zajímavých poznatků, často dnes již i pozapomenutých. Věděli jste například, že místo daně do královské komory Karla IV. bylo možné poslat určené množství lískových oříšků? Takové výsady se dostalo například majitelům lískových polí u Stadic. Připomíná se užívání žaludů, jež se pražily a mlely na mouku, přidávanou do chleba zejména v době nedostatku, nebo se užívaly jako kávová náhražka. Z bukvic se lisoval lahodný olej (obsahují ho až 48 %). V krátkém přechodném období se u nás vařil javorový cukr, nejvíce na panství hraběte Colloredo-Mansfelda v Dobříši. Naštěstí se v době Napoleonově začínala prosazovat cukrová řepa a javory byly zachráněny.

Důležité místo ve zdravé stravě zaujímají léčivé byliny, o nichž se autorka podrobně zmiňuje. Zejména v dobách bídy či v chudých rodinách se jedly různé druhy trav, hlízy, kořínky či mechy anebo kdysi oblíbená vodnice. Na statcích nikdo hlady netrpěl, ale s jídlem se zacházelo hospodárně. Také zde se jedla zelenina, ale strava byla bohatší o pokrmy z obilovin. Dnes běžně používaná pšeničná mouka se považovala za vzácnou a užívala se jen zřídka o svátcích a rodinných slavnostech. Teprve koncem 19. století, kdy se mletí mouky zdokonalilo, se pečivo z „panské“ bílé mouky dostávalo i na venkov, kde konkurovalo samožitnému chlebu.

Kořenové zeleniny bývalo mnohem více než v současné době, jedla se vodnice, pastrňák, tuřín, cukrovka, červená řepa, celer, mrkev a také hojně zelí. Kousek vodnice dávaly maminky žmoulat dětem, když se jim prořezávaly zoubky, neboť věřily, že je to pro ně zdravé a že navíc po syrové řepě rostou zdravé zuby. Pozornost se dostává také bramborům (zvaným zemská jabka, zemčata, erteple, kobzole, bandory, nebo také „chléb chudých“), jichž měla každá hospodyně vždy zásobu. „Straší nás sedláci, straší, že budou brambory dražší; neboj se, můj zlatej synu, máme jich na celou zimu,“ ujišťují stále aktuální verše… Připravovaly se na mnoho rozličných způsobů a jejich spotřeba byla zejména mezi zemědělci nejvyšší – za rok se jich zkonzumovalo na hlavu 139 kg, u dělníků 71 kg, zatímco úředníci jich snědli 57 kg. V kapitole „Z chlíva do komína“ se dozvíme o chovu vepřů a zejména o zpracování a úpravě jejich stále oblíbeného masa.

Autorka se ve své stěžejní knize, na níž pracovala několik let, věnuje naší lidové stravě ze všech aspektů a v dobových souvislostech. Srovnává odlišné stravovací zvyklosti v různých krajích u nás i v cizích zemích. Přínosné, mnohdy překvapivé a velice zajímavé informace dokládá výstižnými citáty z odborných, náboženských a dalších archivních zdrojů, a doplňuje úryvky veršů a lidových písní. Její úctyhodné a nadmíru obohacující dílo je bohatou studnicí vědomostí a vítanou inspirací i pro současnost.

Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, triton.cz