Zbývá pár posledních hodin, než bude rozehráno 27. mistrovství světa v nejpopulárnější týmové hře. Fotbal na měsíc ovládne celý svět a je otázkou, zda některá z osmi zemí, jež vyhrály šampionát, rozmnoží svou sbírku trofejí, nebo se na piedestal vyšvihne někdo nový. Než bude zahájen první zápas, dovolíme si předložit čtenářům několik zajímavostí, o nichž možná ani netuší.
Góly, góly a zase góly
První gól na šampionátu vsítil při zahajovacím zápase Francie – Mexiko, hraném 13. července 1930, francouzský útočník Lucien Laurent. Stalo se tak v 19. minutě a Francouzi vyhráli 4:1.
K fotbalu patří neodmyslitelně i penalty. První nařídil bolívijský sudí Ulises Saucedo v zápase Argentina – Mexiko. Byla to první z šesti penalt nařízených sudím v zápase, za což ho diváci v poslední minutě vyhnali ze hřiště. Penaltu proměnil Mexičan Manuel „Rocquetas“ Rosas.
Nothing Found
Tři branky vstřelené jedním hráčem v jednom zápase je velmi ceněný – titul „hattrick“ pochází z anglické ligy, kde byl podobný kousek odměněn jistou firmou dárkem v podobě klobouku. Odtud tedy „trik, jak získat klobouk“. Poprvé ho na šampionátu dosáhl 17. července Američan Bert Patenaude v utkání proti Paraguayi. Občas je mylně za premiérového střelce tří branek označován Argentinec Stábile, ale ten jich dosáhl o dva dny později.
Vlastní gól je vždy nepříjemnou záležitostí a je pochopitelné, že ani šampionáty se něčemu podobnému nevyhnou. Klasického „vlastence“ si vstřelil v roce 1938 Švýcar Ernst Lörtscher v zápase proti Německu (9. 6.). V publikacích o kopané najdeme i jméno již zmíněného Mexičana Rosase, ale jeho zásah do sítě svého brankáře nebyl čistým „vlastňákem“, jen tečoval míč vystřelený na mexickou branku.
Nejúspěšnějším střelcem světových šampionátů je Němec polského původu Miroslaw Klose. V letech 2002–2014 na čtyřech šampionátech ve 24 zápasech nastřílel do svatyní svých soupeřů 16 gólů, tedy v průměru 0,66 branky na zápas. Hodný zaznamenání je ale výkon Francouze Justa Fontaina, jenž v roce 1958 uskutečnil 13 úspěšných tref v pouhých 6 utkáních. Je to nepřekonaný rekord na jeden šampionát a Fontaine dosáhl průměru 2,18.
O neopakovatelný zápis do střelecké listiny se postaral Brazilec Jair Ventura Filho – „Jairzinho“. Na MS 1970 skóroval ve všech zápasech svého týmu a v jednom dokonce dvakrát.
Ve fotbale se často žehrá na zápasy, kdy diváci nevidí žádný gól. Ačkoliv remíza 0:0 není oblíbená, MS se jim úspěšně vyhýbalo 144 zápasů, tedy až do šestého šampionátu ve Švédsku 1958. Zápas Brazílie – Anglie, hraný 11. června, skončil premiérově bez branek.
Naopak nejvíc gólů diváci viděli ve čtvrtfinálovém zápase o čtyři roky dříve: v zápase domácích Švýcarů s Rakušany jich padlo hned dvanáct. Domácí fanoušci ale odcházeli zklamaní, protože švýcarský tým prohrál 5:7.
Nejvíc branek do sítě jednoho týmu padlo 15. června 1982, a to do sítě El Salvadoru. Maďaři nastříleli deset branek, sami dostali jedinou. Další zajímavostí tohoto zápasu byl hattrick Maďara László Kisse. Ten na hřiště přišel v 55. minutě a během šesti minut (70. – 76.) zaznamenal tři branky.
Nejvíc úspěšných zásahů v jednom zápase má na kontě ruský reprezentant Oleg Salenko. V utkání s Kamerunem se trefil pětkrát, ale byla to slabá náplast na skutečnost, že ani tento výkon jeho týmu k postupu ze skupiny nepomohl.
Bezesporu nejslavnější brankou byl gól „božského“ Diega Armanda Maradony v Mexiku 1986. V zápase, hraném 22. června na stadionu Estadio Azteca, zasáhl Maradona v souboji s brankářem Peterem Shiltonem míč pravou rukou nad hlavou a poslal ho do sítě. Nepřiznal se, později tvrdil, že „gól dal Maradona hlavou a Bůh rukou“. Až po osmi letech před MS v USA připustil, že nešlo o „boží ruku“, ale jeho.
Unikátní záležitost se podařila nizozemskému obránci Erniemu Brandtsovi. Na argentinském Estadio Monumental v Buenos Aires si nejdřív v 19. minutě dal vlastní gól, ale po změně stran ve 49. minutě dalekonosnou ranou vyrovnal.
Pár dalších zajímavostí
Prvním vyloučeným hráčem na MS byl Mario de las Casas, kapitán peruánského mužstva. Stalo se tak 14. června 1930 v utkání proti Rumunsku. V té době ale rozhodčí posílali provinilce ze hřiště gestem nebo slovně, což v tomto případě učinil chilský sudí Alberto Warnken. Až v roce 1970 byl zaveden systém žlutých a červených karet – ovšem v Mexiku 1970 se hráči po napomenutí žlutou chovali jak beránci, takže první červenou kartu viděl až Chilan Carles Cazseley v utkání s domácím týmem NSR při šampionátu 1974. Onu kartičku premiérově tasil turecký sudí Dogan Babaçan. Při této příležitosti je vhodné zmínit i udělení první žluté karty: německý sudí Kurt Tschenscher ji nechal zblízka prohlédnout Jevgeniji Lovčevovi (SSSR) v zápase s Mexikem 31. května 1970.
Pokud vás zajímá, kolikrát sudí poslali hráče ze hřiště, stalo se tak ve 173 případech. Brazilci byli vyloučeni desetkrát, v závěsu jsou další dva jihoamerické týmy – Argentina s devíti a Uruguayci s osmi hráči.
Doslova karetní přestřelkou se stal zápas Holandska a Portugalska, nazvaného také „Bitva o Norimberk“. Zápas, hraný 25. června 2006, řídil ruský sudí Valentin Ivanov a potrestal v něm sedm Portugalců a pět Holanďanů, navíc vyloučil na jedné straně Costinha a Deca (Portugalsko) a na druhé Boulahrouze a van Bronckorsta.
A červené karty potřetí – poprvé byl někdo ve finále MS vyloučen v roce 1990 a stalo se tak hned dvakrát – hřiště museli předčasně opustit Argentinci Pedro Monzon a Gustavo Dezotti. Postaral se o to mexický sudí Edgaro Codesal Mendez.
Jak se pravidla vyvíjela, bylo povoleno i střídání. Až do šampionátu 1950 nebylo možné nahradit ani zraněného hráče, od MS 1970 v Mexiku už mohl tým vystřídat dva, od šampionátu 1998 i tři hráče v poli. Prvním vystřídaným fotbalistou byl v poločase utkání s Mexikem sovětský hráč Viktor Serebrjanikov, nahradil ho Anatolij Puzač. Střídání proběhlo 31. května.
Nyní se zaměřme na finále – nejvíc branek v posledním zápase MS padlo ve Švédsku 1958, kdy Brazilci porazili domácí fotbalisty 5:2. Naopak bez branek skončil zápas Brazílie – Itálie na MS 1984 v USA. Rozhodnout musel tolik nepříjemný penaltový rozstřel. V Brazílii 1950 se klasické finále nehrálo, struktura šampionátu stanovila čtyřčlennou finálovou skupinu, v níž hrál každý s každým. Shodou okolností se za finále považuje poslední zápas domácí Brazílie s Uruguayí, kterou ke zděšení největší dosavadní návštěvy na jednom zápase (173 850 diváků) vyhrála Uruguay 2:1. Zápas nepřežili čtyři domácí fanoušci – dvě sebevraždy a dvě srdeční mrtvice.
Obhájit titul mistra světa dokázala pouze Itále v roce 1938 a Brazílie při šampionátu 1962. Brazílie se do finále dostala sedmkrát, pětkrát vyhrála titul. Ještě o účast více si připsalo Německo (NSR), ovšem vítězství a porážku mají v poměru 4:4. Šestkrát hrála finálové utkání Italíe a titul si připsala čtyřikrát.
Zajímavé je, že první „mezikontinentální finále“ se hrálo až v roce 1970, do té doby se vždy setkala mužstva stejného světadílu. Hned třikrát se ve finále setkalo Německo a Argentina, Evropané byli úspěšnější dvakrát.
Existence rozdělených německých států vedla k jedinému vzájemnému zápasu v historii fotbalu – stalo se tak na nejvyšší úrovni při MS 1974, pořádaném Německou spolkovou republikou. Ačkoliv tým NDR byl považován za jasného outsidera, v zápase hraném 22. června na Volksparkstadionu v Hamburku porazil domácí mužstvo brankou Jürgena Sparwassera 1:0.
Na MS 1934 zaujal diváky i odborníky Švýcar Leopold „Poldi“ Kielholz. Byl tak silně krátkozraký, že by netrefil od středového kruhu k brance, kdyby nenosil brýle. Evidentně to nebyl handicap, protože na zmíněném šampionátu vstřelil hned tři góly ve dvou zápasech.
Jediný tým Brazílie doposud nastoupil ve všech 26 šampionátech.
Nejvíc zápasů na MS odehrál Lotthar Matthäus – objevil se v 25 utkáních. Za ním následují jeho krajan Miroslaw Klose (24) a Ital Paolo Maldini (23). Z aktivních hráčů má šanci je dostihnout či zdolat Argentinec Lionel Messi – pokud v Kataru jeho tým postoupí do finále a „Leo“ bude hrát všechny zápasy, má šanci se posunout do samotného čela. Na pěti šampionátech hráli rovněž mexický brankář Antonio Carbajal a jeho krajan, obránce Rafael Márquez. Vzhledem k tomu, že Mexiko nepatřilo mezi nejsilnější mužstva, jejich počet zápasů je podstatně nižší.
Čísla na dresech hráčů se poprvé objevila na MS 1938 ve Francii. Bylo doporučeno, aby v průběhu šampionátu měl každý nominovaný hráč své číslo na zádech a neměnil ho. Další inovace přišla pro mistrovství světa 1994 v USA – hráčům přibylo i malé číslo na hrudi a nad velkým na zádech se poprvé objevily jmenovky.
Co fotbalu čest nedělá
Politická situace v Chile způsobila skandál, v jehož důsledku sir Stanley Rous neobhájil post prezidenta FIFA. Když došlo k politickému puči, řízeném generálem Augustem Pinochetem, a zavraždění zvoleného prezidenta Salvadore Allenda, bylo na santiagském národním stadioně vytvořeno vězení, kde bylo zastřeleno či umučeno mnoho chilských občanů. Právě tady se měl posléze hrát odvetný zápas mezi SSSR a Chile. Pučisté stadion vyklidili několik dní před utkáním, SSSR zde odmítlo nastoupit a žádalo o přeložení zápasu do jakékoli jihoamerické země. FIFA protest Sovětů neuznala a tým kontumačně vyloučila. Všeobecně se tvrdilo, že ještě než došlo k projednání případu, měl tým Chile od FIFA zajištěnou účast. Světová veřejnost většinou toto rozhodnutí odsoudila.
Uruguayec Hector Castro, střelec třetí branky ve finále MS 1930, přišel při nehodě v dětství o předloktí levé paže. Před finále ho kontaktovali neznámí lidé a vyhrožovali jeho rodině fyzickou likvidací, pokud se nepřičiní o porážku svého týmu. Castro neustoupil – naštěstí se jemu a rodinným příslušníkům nic nestalo.
To mnohem tragičtěji skončil kolumbijský obránce Andrés Escobar. V zápase svého týmu proti USA hraném 22. června 1994 nešťastně vypíchl soupeři míč a poslal ho do vlastní sítě. Kolumbie zápas prohrála 1:2 a nepostoupila ze skupiny. Escobar byl deset dní po návratu ze šampionátu ve městě Medelín zastřelen. Za jeho smrtí měla stát sázková mafie, napojená na drogové kartely – porážka, k níž Escobar přispěl, měla stát tento syndikát obrovské peníze.
Zápasy Argentiny a Anglie byly vždy vyhrocené, od války o Falklandy se stávaly více než prestižní záležitostí. V Anglii 1966 se diváci dočkali nechutného průběhu zápasu, na čemž měl svůj podíl německý sudí Rudolf Kreitlein. Před kotlem na stadionu Wembley jeho úzkostlivé vedení zápasu vygradovalo vyloučením argentinského kapitána Antonia Rattína pro údajnou urážku sudího. Rattín však uměl pouze španělsky, navíc odmítal opustit hřiště a dožadoval se tlumočníka, aby mu vysvětlil, proč ho sudí posílá ze hřiště. Druhý den přetiskly britské noviny výrok manažera týmu Anglie Alfa Ramseye, jenž označil Argentince za „zvířata“. To vedlo k rozpoutání fotbalové války mezi Anglií a Jižní Amerikou, což tým z Albionu naplno pocítil o čtyři roky později v Mexiku. Kapitán týmu Robert Moore tu byl dokonce obviněn z krádeže náramku a musel několik dní strávit v domácím vězení.
Na MS 1998 se tyto dva týmy utkaly ve vzájemném zápase 30. června na Stade Geoffrey Guichard v Saint-Étienne. Ve 47. minutě Argentinec Diego Simeone poslal Davida Beckhama při hlavičkovém souboji na zem a Angličan ležící na trávě ho v odvetě zasáhl nohou. Simeone se složil na zem a dánský sudí Kim Milton Nielsen Beckhama vyloučil. Na tom by nebylo nic tak divného, kdyby Simeone po letech nepřiznal, že celou situaci pořádně zveličil s cílem dostat Beckhama ze hry.
Argentina – to nebyly jen problémy Maradony. V roce 1978, dva roky po převratu v zemi, hodlala Argentina udělat všechno pro zisk kýženého titulu. Když v semifinálové skupině hrála poslední zápas, díky obratnosti pořadatelů nastoupila dvě hodiny po utkání Brazílie s Polskem a věděla, že musí porazit Peru o čtyři branky. Vítězství 6:0 posunulo Argentinu do finále, ovšem později se přišlo na to – a peruánští hráči to potvrdili – že byl zápas ovlivněn zejména po politické linii. Argentinská vláda přislíbila propuštění politických vězňů, uvolnila některé zmrazené účty a zásilku obilí pro Peru. FIFA se hodlala tomuto problému znovu věnovat, ale nakonec vše vyšumělo do ztracena.
První prokázaný doping na MS byl odhalen v roce 1974 u obránce Ernsta Jeana-Josepha, kapitána týmu Haiti, po utkání s Itálií, které Haiťané prohráli 1:3. Obviněný hráč mluvil o spiknutí, vedení ho však ihned odeslalo z dějiště mistrovství zpět do vlasti. Ovšem hovoří se také o týmu NSR, které v roce 1954 ve finále záhadně „oživlo“ v druhém poločase. Později část finalistů onemocněla žloutenkou, takže se spekulovalo, zda jim o přestávce nebyl podán doping. A konečně v roce 1966 po senzačním vítězství outsiderů KLDR nad favorizovanou Itálií (1:0) se rovněž s odstupem času prohlašovalo, že Korejci použili nedovolené látky.
Končí naše procházka světovými šampionáty, z nichž by se z podobných případů dala pořídit hodně silná kniha. Třeba v následujícím mistrovství některé další zajímavosti přibydou.
Zdroj: redakce – Robertino, Stadion, Zlatá kniha fotbalu, Slavnosti fotbalu
Buďte první kdo přidá komentář