Už řadu let se zabývám myšlenkou na „posuvné Vánoce“ – vždy, když napadne sníh v jinou dobu než na tyto svátky a všechno je nádherně bílé jako na Ladových pohlednicích…
Tato příhoda se odehrála letos v březnu, kdy nás počasí opět překvapilo a my, kteří už jsme byli jarně naladěni, jsme nevěřili svým očím. Manžel nám začátkem týdne plánoval na víkend vyhrabávání zahrádky, a v pátek přišlo tohle bílé nadělení.
„Sakra, to nemohlo napadnout o pár týdnů dřív?“ vztekal se můj manžel při pohledu z okna, kde padaly luxusní vločky a sněhová peřina pokrývala všechno okolí – včetně auta, které si musel omést, aby mohl odjet do práce. S trochu naivním výrazem ve tváři jsem se ho optala, zda o víkendu to vyhrabávání trávníku platí. Jen po mně loupl okem a pronesl, že pokud odházím sníh, tak samozřejmě…
Ten den jsem brzy ráno šlapala na preventivní prohlídku k zubaři, kterou jsem měla hned na šestou hodinu ranní. Ráda chodím takto brzy. Sníh mi tenkrát křupal pod nohama, velikánské vločky se vznášely ve světle lamp, vzduch byl krásně čerstvý a příjemně vlhký. Kolem dokola všude čisto a ticho, protože auta ještě nejezdila. Večer měly přijet holky – dcera s vnučku. Během cesty na prohlídku a té chvíle, kdy jsem čekala v čekárně, jsem vymyslela, že vnučce udělám „druhé Vánoce“.
Než jsem se vrátila domů, měla jsem promyšleno všechno: nejprve nachystám stromek – pochopitelně náhradní. K tomuto účelu jsem se rozhodla navěsit baňky na dvoumetrový fíkus. Tedy netušila jsem, jak obtížný zrovna tento úkol bude. Na té potvoře nechtěly baňky držet. Zlaté jehličnany! Ale zvládla jsem to, dala jsem tam i světýlka.
Zabalila jsem pár dárků pro vnučku, vždycky pro ni pár maličkostí mám. Místo vánočního papíru, který jsem doma pochopitelně neměla a v březnu bych ho asi nesehnala, jsem použila noviny. Před balením jsem se obávala, že se tento papír bude trhat. A vida! Ukázalo se, že kvalita tiskovin je daleko vyšší než kvalita balícího papíru. Ten se nám při balení dárků o Vánocích tak trhal, že jsme s manželem oba nadávali. Dárky nebylo tenkrát možné pěkně zabalit. Jakákoliv manipulace s věcmi, z nichž jsme chtěli mít krásné balíčky, způsobovala díry. Takže jsme přebalovali a lepili a nadlepovali… Ale noviny držely úplně perfektně. To mě překvapilo.
Dokonce jsem zhotovila Farářskou roládu, na stůl jsem dala vánoční ubrus a svíčky, aby iluze byla dokonalá.
Když dorazily holky, pustila jsem koledy a „Narodil se Kristus Pán“ se neslo celým bytem.
„Veselé Vánoce!“ zavolala jsem do chodby na dceru a vnučku.
„Venku to tak tedy opravdu vypadá…,“ odpověděla mi dcera a trochu se zarazila, když uslyšela koledy.
„Nejen venku!“ odpověděla jsem pyšně a přesvědčivě. To už naše nejmenší vběhla do obývacího pokoje a trochu zaraženě koukala na rozzářený fíkus a dárky.
Dcera zakroutila hlavou. „No to mě teda podrž! Ty, která Vánoce zrovna nemusíš, je děláš dvakrát do roka?“
Můj manžel, který můj nápad bral tak, že ať si dělám co chci, hlavně, že nechci nic po něm, mne jen upozornil, že odstrojovat si ten stromek budu sama a on pouze doufá, že nebudu čekat se schováním výzdoby na „Tři Krále“, jako vždycky po skutečných Vánocích. Pak se mě otázal, jestli budou zítra na oběd řízky a bramborový salát. V duchu jsem zhodnotila, že svou pedanterií mi připomíná mého otce, a odvětila jsem, že až do takových detailů nemíním zacházet. Navíc řízky měl před čtrnácti dny, takže by se mu v opačném případě taky mohly zprotivit…
Když vnučka na chvíli odběhla z pokoje, dcera si mohla pořádně prohlédnout nazdobený „stromeček“: „Teda vypadá to trochu zvláštně, ale není to špatné. Nechcete na opravdové Vánoce nazdobit zase raději fíkus? Kvůli stromku stěhujete vždycky půl obýváku. Takhle byste to měli jednodušší…“
Manžel potom sáhodlouze vysvětloval vnučce, že tohle nejsou opravdové Vánoce, to jen babi si udělala legraci. Aby prý malá ve školce nevykládala, že tento víkend jí Ježíšek přinesl dárky… Řekla jsem mu, ať si malá klidně vykládá cokoliv, mně, že je to jedno.
Další den ráno jsem s vnučkou šla na poštu. Zase bylo tak krásně „vánoční počasí“. Když se malá venku rozhlédla – měla radost, že je tak bílo a sněží –, zeptala se mě: „Babičko, a jak jsi udělala tohle?“ a opsala ručkou oblouk kolem sebe.
„Kdybych dokázala zařídit ‘bílé Vánoce’“, lusknu prsty den před Štědrým dnem…“ mínila jsem vysvětlit, že takhle to nefunguje a že to bylo naopak. Jenže to už mě vnučka neposlouchala, cele ponořená do té bílé nádhery nejen náladou, ale skoro po kolínka i opravdově.
Když jsme se vrátily domů, začala se malá shánět po dědečkovi. „Podívej se z okna,“ nasměrovala ji dcera.
„Jé! Pojďte se podívat! Děda zametá auto! To jsem ještě neviděla…“ jásala vnučka.
Když se manžel vrátil, utíkala k němu a tvrdila mu, že ten sníh zařídila babička.
„Jo aha, tak za to můžeš vlastně ty,“ pronesl s despektem, zatímco si oprašoval sníh z bundy, „že padá to mokré svinstvo a já jsem musel odhrnovat chodník…“
„Ano,“ pravila vnučka, která ve svých čtyřech letech ještě nemohla pochopit ironii, a jala se dědečkovi vysvětlovat, že když babička luskne, na Vánoce takhle bílo bude!
„Tak to jsem na tebe v prosinci zvědav,“ konstatoval manžel.
Takže pokud, jako obvykle, bude na Štědrý den takový ten „nepovedený podzim“ nebo „předpisové jaro“ vězte, že se mi to lusknutí prstů nepodařilo…
Ale ať už bude počasí jakékoliv, přeji vám všem krásné a klidné svátky.
Vaše Olga Skálová
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář