Francouzská profesorka filozofie a úspěšná spisovatelka Muriel Barberyová (nar. 1969) je našim čtenářům známa oceňovanými romány Pochoutka a S elegancí ježka. K nejnovějšímu, poeticky nazvanému Růže sama, ji inspiroval dvouletý pobyt v Japonsku.
Muriel Barberyová opustila vysokoškolskou kariéru, neboť realitu raději vystihuje prostřednictvím fikce. O knize Růže sama v rozhovoru na Světě knihy uvedla: „Mým jediným úmyslem bylo podat svědectví o šoku, který jsem v Japonsku zažila, a o tom, jakým úžasným objevem pro mě byl ponor do japonské kultury.“
Čtenář je okamžitě vtažen do jiného světa, stejně jako hlavní hrdinka, čtyřicetiletá botanička Rose, která odcestuje do Kjóta kvůli závěti svého japonského otce, jehož neměla možnost poznat, neboť její matka ho opustila krátce po otěhotnění a vrátila se zpět do Francie. Otec se věnoval obchodu s uměním a stal se z něho bohatý člověk. Stále na dceru myslel a miloval ji.
Rose je spíš do sebe uzavřená a svůj čas raději než lidem věnuje kočkám. Zajímá ji studium rostlin, jejichž život dokáže důvěrně vnímat. Po smrti matky žije osaměle a občas ji ovládá podrážděnost a nespokojenost. V takové náladě poznává Belgičana Paula, asistenta jejího otce v Japonsku, jenž se jí v Kjótu věnuje a má jí pomoci při vyřizování poslední vůle. V ní je zahrnuto i poznávání japonské kultury, zvyklostí, náboženství, různorodé krajiny a pamětihodností včetně chrámů, ale také pestré stravy, a konstatování, že „Japonsko je země, kde lidé hodně trpí, ale nevěnují tomu pozornost.“
Autorka jemně a poeticky vykresluje náladu přírody, její styl připomíná staré japonské malby. Například když líčí Rosinu cestu k jednomu z chrámů, jež s Paulem navštívila: „Šumění borovic ji obklopilo jako liturgie. V atmosféře chvalozpěvů se nořila do bodlinatého větvoví, do křivolakých větví zakončených měkkým jehličím. Začala vnímat svět ostřeji, ztratila pojem o čase.“
Každou kapitolu uvádí příběh z japonské mytologie, v němž hraje roli konkrétní květina – pivoňka, rudý hvozdík, azalka, kosatec, fialka, kamélie, květy třešně, slivoně -, jejíž krása proniká do každého nového dne, který Rose prožije v domě svého otce, a dává mu konkrétní náboj. Muriel Barberyová tím vyjadřuje svůj obdiv ke květině jako nejumělečtější součásti přírody, jež je „přirozenou, ale zároveň sofistikovanou krásou“ a představuje pro ni typické rysy japonské kultury.
Stejně jako květy, tak i Rose se začíná rozvíjet, nechává na sebe působit nové prostředí, které poznává, a to jí pomůže otevřít se rovněž lidem a nové šanci hluboce milovat a být milována.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, hostbrno.cz
Buďte první kdo přidá komentář