Když básník Jan Skácel pojmenoval jednu svou sbírku Smuténka, našel slovo, které pro každého z nás znamená něco trochu jiného. Smuténka za nás smutná se občas vynoří i v mém životě. Prostě najednou vám na duši sedí zvláštní tíha, aniž by byl nějaký objektivní důvod k tesknění či žalu. Oči mi vlhnou při každém náznaku něčeho něžného, rozpláče mě i štěně v reklamě nebo písnička v rádiu, jejíž slova najednou zvláštně souzní s tím, co právě cítím.
Smuténka, to je chvíle zvláště vhodná pro popíjení zeleného čaje a četbu poezie. Přiznejme si – kdy naposledy jsme měli čas na básničky? Kdy nás napadlo zalovit v knihovně a přečíst si něco jiného než noviny nebo vzkazy na ledničce. Na mě přišla ta chvíle právě dnes. Prší a venku se setmělo. A ouha, jde to vážně ztuha. Poezie se nedá konzumovat, slova rezonují v mé hlavě a cítím, že musím zpomalit. Nehltat. Vychutnávat každé slovo. Přemýšlet. Pomalu mě to vtahuje dovnitř a já se nechám unášet tou křehkou krásou obrazů ve slovech. Smuténka. Smutek, smíření, naděje a láska v jednom.
Poezii číst je pro mne skoro luxus. Poezii psát už jsem dávno zapomněla. Nesmělé pokusy z mládí jsou tatam, a kromě veselých básniček pro děti či rýmovaných přání jsem psaní poezie zařadila do šuplíku se štítkem „Co jsem uměla a dávno zapomněla“ spolu se skokem přes švihadlo, lezení po stromech, lízáním Vitacitu a snem o manželství s francouzským dirigentem. Když se nic nedere ven, nic nevysedíte. Ale třeba je to jen další výmluva, proč něco nedělat. Jan Skácel to krásně popsal verši:
básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno, je tu od pradávna
a básník báseň nalézá
Dnes si můžete poslechnout recitaci místo písničky. Vybrala jsem, jak jinak, Jana Skácela. Schválně, kolik z vás dá poezii šanci aspoň ty dvě minuty.
Poselství dne s číslem @351 je Vraťme poezii do svých životů.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář