„Dnes dopoledne máme schůzi Svazu chovatelů. Nevím, kdy to skončí, s obědem na mě nečekejte,“ nechal se táta nechal slyšet hned ráno u snídaně. „Asi se to protáhne, budeme projednávat už TŘETÍ výstavu!“
„Jé, babííííí, že mi zase koupíš los, prosíííím,“ otočila jsem se ke své milované babičce.
„To víš, že ano, kočičko moje, určitě zase vyhraješ,“ odvětila a vyzvala mě, abych s ní šla nakoupit.
Po našem odchodu se máma otočila k tátovi: „To mi neříkej, že bude zase tombola!“
„No to si piš, že bude! Bez tomboly ani ťuk! To je tradice!“
Máma spolkla poznámku, že nazývat tradicí něco, co dělám sotva potřetí, je hodně velká nadsázka, a rozhodla se zajistit moji prohru schůdnějším způsobem: „V tom případě tě žádám, abys zařídil, že tentokrát naše malá nevyhraje.“
„Neschvaluji: los nelze ovlivnit, bylo by to nečestné a nesportovní.“
Bez tomboly ani ťuk! To je tradice!
Foto: Pixabay
„Dobře, milý Mirku Dušíne, tak zajistíš, aby si rodinní příslušníci nemohli kupovat losy do tomboly – umožnit jim to je nečestné a nesportovní!“
„Neschvaluji: na tuto akci chodí z největší části rodinní příslušníci. Takže by losy nekupoval nikdo. Jinak potvrzuji: ano, je to trochu nečestné, ale naštěstí tombola neprobíhá pod dohledem státního notáře.“
„Takže očekávám, že ceny do tomboly budou letos pouze věcné. Nevadí mi, když se mi doma coby výhra objeví pytel krmení pro slepice, ale odmítám přivítat další živou hlavní cenu!“
„Neschvaluji. Na pytel zrní, pracovní rukavice či klec na ptáky se sice můžeš těšit taky, ale hlavními výhrami, kterých vždy míváme několik,“ děl otec pyšně, „jsou, jak tradice káže, nějaká živá zvířátka.“
„Jenže ty vaše výhry lze směle označit jako dary danajské. Čeho se mám obávat tentokrát?“ děsila se máma při představě a vzpomínky jí letěly hlavou.
Z první veleúspěšné výstavy chovatelů, kdy malé babička ochotně koupila za poměrně směšný peníz los, přinesly první cenu: čistokrevnou obrovskou samici bílého králíka. Byla nádherná, pochopitelně ji malá hned pojmenovala Bílinka.
Samice se nesměla podříznout a sníst, takže se dožila poměrně vysokého věku a díky dceřině pečlivosti v krmení i vysokého stupně otylosti. Pak pravděpodobně dostala infarkt a malá brečela jako želva.
I když králík, pominu-li výdaje na jeho péči a čas touto péčí strávený, by byl ještě tou nejmenší možnou pohromou…
Samice se nesměla podříznout a sníst, takže se dožila poměrně vysokého věku a díky dceřině pečlivosti v krmení i vysokého stupně otylosti.
Foto: Pixabay
„S Pepim byla náhodou švanda,“ vzpomenul táta na druhé pořádání výstavy, kde jsem opět uprosila babičku o zakoupení losu, a tak se členem naší rodiny stal holub, který nelétal. Když jsme přišli na to, že zásadně chodí pěšky, pokřtili jsme jej podle Josefa Doležala, přeborníka v chůzi.
„Jo, ukrutná. Sousedi si ťukali na čelo,“ odsekla máma.
Ohromná legrace, říkala si. Do smrti nezapomenu na to, jak se soused pobavil, když jsem mu donesla cedulku s úkoly, co má udělat v době naší nepřítomnosti. Nahlas si ji předčítal: „Pustit slepice, otevřít pařeniště, dát žrádlo kočkám, vybrat schránku…, moment, co je tohle? Pepi – večer vysadit? Vám přivezou nějaký stromek?“
„Ale ne, to je ten náš holub,“ odvětila jsem a hanbou jsem se málem propadla. „Večer je potřeba strčit ho támhle nahoru, má tam svůj holubník. On by se tam nedostal.“
„Aha,“ na to soused. „A ráno ho mám zase sundat?“ šmátral po tužce, aby si ještě případně doplnil seznam.
„Ne, to on spadne sám…“
Když jsme přišli na to, že holub zásadně chodí pěšky, pokřtili jsme jej podle Josefa Doležala, přeborníka v chůzi.
Foto: Pixabay
„Nemůžu za to, že jsme až později přišli na to, že patří mezi holuby speciálního plemene, kteří téměř nelétají. Ty ses z něho chytala za hlavu, přitom měl tehdy cenu několik stovek!“ obhajoval Pepiho táta.
„Nechytala jsem se za hlavu z něho, ale kvůli němu – kdykoliv jsi vyjížděl s autem, děsila jsem se, že Pepiho přejedeš. Vzpomeň si, jak jsme ho museli před každou cestou odchytit, aby nešel zkoumat garáž a neskončil ti pod koly! Pánbů ví, co tam hledal!“
To táta přeslechl. „Náhodou si se mnou vždycky rád poseděl na lavičce na dvoře,“ pronesl.
„Však mu taky nic jiného nezbývalo,“ zatvářila se máma kysele. „Kdykoliv ses snažil číst Svět motorů kočce, zdrhla radši na zahradu, takže tebou objevené šotky v tisku musel obdivovat Pepi.“
Náhodou si se mnou vždycky rád poseděl na lavičce na dvoře!
Foto: Pixabay
„Nikdy si nestěžoval. A navíc byl rád, že na chvilku sedí aspoň pár centimetrů nad zemí!“ bránil se táta už ve dveřích při odchodu na schůzi.
Máma, která ho vyprovázela, jej ještě jednou požádala, ať uváží dopad možné výhry na naši rodinu: „Vzpomeň si, jak jsme všichni Pepiho týden hledali, když se ztratil!“
„Spíš ho ulovila nějaká kuna. Ale dětem bychom měli nadále tvrdit, že odešel na cestu kolem světa,“ zapřísahal mámu. „A což takhle požádat naši babku, aby los letos nekupovala?“
Mámě bylo už dopředu jasné, že to neprojde. Nezbývalo jí proto než doufat, aby to nedopadlo jako tenkrát, když si ze zábavy, kterou pořádal Svaz chovatelů ve spolupráci s Mysliveckým spolkem, vezli domů jako hlavní cenu kozu, a než otevřeli bránu, aby mohli autem vjet do dvora, tato přelezla na přední sedadla a z přihrádky si nabídla řidičský a občanský průkaz, jehož vybrané listy zčásti zkonzumovala, zčásti rozžvýkala a zbytek vyplivla z okna.
Než otevřeli bránu, aby mohli autem vjet do dvora, koza přelezla na přední sedadla a z přihrádky si nabídla řidičský a občanský průkaz.
Foto: Pixabay
Buďte první kdo přidá komentář