Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne cestu do Brna nebo cestu ucpaným Brnem, to je čisté utrpení. Ale když už tam jsem, tak jsem tam ráda. V Brně se může stát prakticky cokoliv. A taky se to stává.
Cestou z krásného Besedního domu z koncertu talentovaných Mozartových dětí (Janek na Hrad!) se za minutu ocitám mezi ploty, mezi dlouhatánskými dřevěnými ploty. Jako u salaše, jen v srdci moravské metropole. Staví se zde prý podzemní garáže pod koncertním sálem, který ale prý nikdy stát nebude. Pod zemí tedy budou parkovat auta a nad zemí se asi budou pást ovce. O kousek dál na Petrově je velký kříž s Ježíšem v životní velikosti, a ten Ježíš je tak zlatý, že vypadá ve světle nočních lamp jako nasprejovaný. Pod ním parkuje stará červená škodovka. Když si to blýskavé zákoutí fotím, přiběhne pán, že mi to auto přeparkuje. Jako vážně. Tohle se vám nikde jinde než v Brně nestane.
O kousek dál na Petrově je velký kříž s Ježíšem v životní velikosti, a ten Ježíš je tak zlatý, že vypadá ve světle nočních lamp jako nasprejovaný. Pod ním parkuje stará červená škodovka. Když si to blýskavé zákoutí fotím, přiběhne pán, že mi to auto přeparkuje. Jako vážně. Tohle se vám nikde jinde než v Brně nestane.
Foto: Úžasná Bára
Nejmenší socha ve městě se jmenuje Adam Čekač a sedí na hodinách na Čáře nad hlavami kolemjdoucích. Dole na Svoboďáku je orloj, který má podobu černého falusu, do nějž strkají lidé prsty a hledají kuličky. Hladová okna jsou základem pozdněnočního stravování a znalost jejich sortimentu, cen a rozmístění v centru je základem brněnské adaptace. A všude jsou pořád, ve dne v noci, davy lidí. Ovšem ne turistů, ale studentů a umělců a známých a po pár pivech dobrých známých. A určitě najdete vinárnu, sál nebo bar, kde se zrovna scházejí folkloristé, aby zpívali, hráli a tančili. A popíjeli. Všechno jsou to otevřené skupiny, ke kterým se můžete klidně přidat, aniž by to kdokoliv řešil. Zabékat si může opravdu každý.
Nuda v Brně je životní styl plný pohody, bez pražského spěchu a pocitu důležitosti.
A s tou lehkostí tu vznikají skvělá díla, třeba divadelní představení Husa na provázku o Vítězslavě Kaprálové, jehož druhou část jsem včera stihla cestou z koncertu do vinárny. Vitka byla průkopnicí mezi dirigenty a skladateli a zemřela dřív, než se z ní mohla stát světová legenda. Brno pro ni nebylo provinčním maloměstem, ale prostě Brnečkem. To buď chápete nebo nechápete. Vysvětlit se to nedá.
#344 byl prostě den jak Brno. Brnečko.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková(www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář