O objevování lehkosti
Oceňovaná německá novinářka a spisovatelka Angela Köckritzová (nar. 1977 v Mnichově) procestovala díky své profesi mnoho zemí, v nichž dokázala odhalovat s radostnými dojmy i kouzlo „ohromných maličkostí“, jež zachytila v krátkých fejetonech.
Angela Köckritzová jako mezinárodní reportérka a redaktorka renomovaného časopisu Die Zeit navštívila mnohé země světa včetně Senegalu, Číny, Burkiny Faso, asijských států nebo Tchaj-wanu. Pokaždé zde zažívala směsici různorodých vjemů. Knihu o radosti začala psát v Senegalu, kde několik let žila s rodinou. Když jedné noci seděla na břehu u Atlantiku a naslouchala šumění vln, náhlý výpadek proudu ve vsi na pobřeží zahalil vše tmou a ona vnímala tajemnou krásu oceánu. Od té doby každý večer psala své postřehy, v nichž nechyběla radost. Někdy přitom zabrousila do dějin kultury, poznatků neurovědy, antropologie, gastronomie. „Psát o radosti je jako sledovat malého ptáčka. Vrabce. Dříve jsme ho snadno přehlédli. Nebyl nikterak nápadný, pokud nám zrovna v kavárně nezačal klovat do našeho croissantu na talíři – najednou ho ale vidíme všude… Musíme mu jen naslouchat.“
Angelu fascinovalo zjištění, že podoby radosti mají svoji osobitou chuť, barvu i texturu. V každé kultuře je trochu jiná. Například v Senegalu se prožívá již samotný pozdrav, který u nás často odbudeme. Tam „srdce zaplesá, když se lidi pozdraví a elegance pozdravu představuje hodnotu sama o sobě“. Zároveň zjistila, že čím více radost vnímá, tím štědřeji ji dostává. Je příjemné vědět, že my sami máme vliv na to, jak myslíme, žijeme a cítíme. S tím vědomím psala i své střípky vzpomínek způsobem, který si čtenáře okamžitě podmaní.
Je mezi nimi i ta o tanci a hrách v jihočínském městě Chang-čou, kde se tisíce penzistů bavilo na břehu jezera tancem různých stylů, flirtovali, smáli se a užívali si to. V dalším zamyšlení prožívala intenzivní pocit radosti ve chvíli, kdy její taxík zastavil na semaforu a vedle něj přijel autobus, kde seděl On. Krátce si vyměnili pohledy porozumění a něhy, než je rozdělil dopravní ruch. V Mongolsku Angelu uchvátila šíře prostoru s množstvím nejrůznějších druhů trávy a vůní stepi, po níž spolu s hostiteli cválala na vrchol hory. Zpět do jurty se vrátila s bolestivými odřeninami, ale šťastná. Nechala se okouzlit i jemností mechu, probouzející v ní ochranitelský instinkt, i vzpomínkou na „mechového“ zahradníka v začarovaném chrámu v Kjótu.
Mnohým čtenářům bude blízké její bloumání ulicemi jen tak, kde na každém rohu čeká nějaké překvapení. Takový člověk – flanér – přijímá neočekávané zážitky, náhodná setkání se známými nebo cizími lidmi a jako pírko ve větru se nechá nést dál bez pevného cíle. „Proplachtí kavárnami, třepetavě přeletí nábřeží, ztratí se v šíři náměstí.“ Stejně může využít imaginární cesty časem u sklenky vína nebo šálku čaje a oddat se bloumání ve svých představách.
Autorka obdivuhodným způsobem vnímá škálu jemných nuancí v tom, co vidí, vnímá a prociťuje, a je velice všímavá vůči všemu, co ji obklopuje. Umí o tom psát stejně bohatým a vytříbeným jazykem, jímž probouzí vnitřní blaženost srdce a radostné slovesné obemykání. Její pohled oproštěný od omezujících vzorců poskytuje vnímanému nové a nové fazety a činí z něj zářící klenot. O obyčejném neobyčejně. Také o tom je Angelinina úvaha o vzduchu, o tom, jak rozkvétá noc v baru, anebo na jakou větu nikdy nezapomene. Témat je bezpočet – známost z vlaku, rychlost, slavnost, vzduch, ohnivý hrnec, popeláři, tango, elegance, léto, polibek, mlha, pláž… Nechejme se jimi unášet na křídlech radostné lehkosti.
Zdroj: reakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), knihykazda.cz
Buďte první kdo přidá komentář