Francouzská spisovatelka Brigitte Giraud (nar. 1960 v Alžíru) napsala třináct románů a získala šest významných literárních ocenění. Za autobiografickou knihu Žít rychle byla v roce 2022 vyznamenána nejprestižnějším francouzským oceněním Prix Concourt.
Sešlápnutí pedálu plynu na závodní motorce… a tragický pád. Když v červnu 1999 zemřel v 41 letech Claud, manžel Brigitte Giraud, zhroutil se jí svět. Namísto činorodého života, naplněného hlubokým vztahem s touhou společně zestárnout ve vzájemné symbióze, zůstala prázdnota, z níž jí vyvstávaly otázky, co kdyby… Kdyby nechtěla prodat byt, kdyby nešla prohlédnout ten nový dům a neřekli si o klíče předem, kdyby bratr neměl problém s garáží, aby nemusel svoji drahou závodní motorku zaparkovat v jejich novém domě, kdyby Claudovi zavolala, když byla u kamarádky a měla mobilní telefon, kdyby to úterý ráno pršelo… Příčina nehody se nikdy nevysvětlila. Brigitte se nemohla zbavit myšlenek, že by k nehodě nedošlo, kdyby dny před tím nebyly plné nečekaných a nevysvětlitelných událostí.
„Pokud se nestane žádné neštěstí, jdeme dál, neohlížíme se, hledíme přímo před sebe, k obzoru. Když se přihodí nějaká tragédie, vracíme se zpátky, obcházíme ta místa stále dokola, snažíme se zrekonstruovat události. Chceme pochopit, jak došlo ke každému činu, každému rozhodnutí.“
Autorka ví, že její úvahy na ztrátě jejího manžela nic nezmění, ale stále se jimi probírá, aby zaplnila nenadálou a omračující prázdnotu. Do nového domu se nastěhovala jen se synem. „Dům se stal svědkem mého života bez Clauda. Skeletem, v němž jsem se musela naučit žít.“ Zároveň měl být tím, co ji s ním znovu spojí, přestože byl zároveň „jádrem toho, co způsobilo nehodu“.
Při zpětném pohledu si začala uvědomovat: „Z vlastní vůle, aniž bych to věděla, jsem připravila podmínky k tomu, aby se stala nehoda.“ Jako by jedna špatná volba navazovala na druhou, až cesta, vedená zvolenými rozhodnutími, dospěla k nevratnému konci. Brigitte si mnohokrát pokoušela představit si krok za krokem Claudův poslední den. Ptala se sebe sama, co dělá z člověka v jednom okamžiku maloměšťáka, obětavého otce rodiny, a v jiném pankáče, který se chce odvázat i přes bratrův výslovný zákaz nepoužívat jeho motorku… a „všechno podělat“. Ale nenalézá nic k pochopení ani ke zjištění, jako by se snažila vyždímat suchý hadr. Žádné kdyby neexistuje. Teprve lékařka, která potvrdila, že se nedalo nic dělat, rozťala její život ve dví, na čas před a po. Teprve po dvaceti letech složila zbraně, opustila dům a nechala manžela jít.
„Ve sledu událostí není žádný řád, ani chronologický, ani metodologický. Existují pouze jakési vlny, které se rýsují na obzoru, dobře viditelné v hřebenových partiích, většinou neškodné, protože předvídatelné, vlnky nebo kadeře, na tom nesejde, a pak tu jsou takové mocné vlny, jichž jste si dřív nevšimli, ale které se vzedmou a pohltí vás, jakmile se k nim otočíte zády.“
Intimní román dojal členy poroty, jež mu udělili nevyšší ocenění, i tisíce čtenářů. Česky vychází v překladu Alexandry Pflimpflové.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo), euromedia.cz
Buďte první kdo přidá komentář