Směr Jablonec nad Nisou
Vyrážíme z Prahy do Jablonce nad Nisou, kde jsem nikdy nebyla. Protože hodláme poznávat cestou českou krajinu, vybíráme ty nejobskurnější cesty a nejpodivnější místa. V žaludku máme oba s Jardou zkažené mléko, které nám našlehali do kafe v jedné letenské kavárně. Když jsme je na to upozornili, tak nám dvě holky v obsluze odpověděly, že už to ví. Tak to jsme klidní. Čekat omluvu nebo snad vrácení peněz bylo hodně moravsky naivní.
Zaparkovat v Praze, aniž by vám do rána auto odtáhli, vyžaduje plán, naducanou platební kartu a lehké nohy. Ani jedno z toho nemám, přesto se ráno snažíme dostat kolem Letenské pláně k podzemnímu parkovišti.
U stadionu Sparty zakřičí Jarda SLAVIE! a já BANÍČEK, p..o!
Naštěstí tu není nikdo, kdo by nás nesportovce a provokatéry uškrtil klubovou šálou, takže se vymotáme z Prahy a těmi nejobskurnějšími cestami míříme na východ, sever a záchod, protože kyslé mléko s brufenem se ukazuje jako smrtící kombinace. Navštívíme Kralupy nad Vltavou, kde se centrem města ozývají sbíječky, bagry a dusadla, a kostel zabírá nejužší možnou plochu. To se o socialistické dostavbě za ním říct nedá, ta je rozlezlá doširoka a jako třešnička na dortu před ní sedí na lavičce Švejk se psem.
Nechybní ani kovové hovno na zemi a na něm kovová moucha.
—
Tak z jediné zmínky o Kralupech ve čtyřdílném svazku Švejka místní zjevně vytěžili maximum. Rychle pryč. Jedeme do Mělníka, pokochat se soutokem Labe s Vltavou. Obědváme v místní jídelně, která je plná strávníků, a v nabídce má třeba mufloní guláš. Chrám sv. Petra a Pavla je přehlídkou všech možných slohů od románského přes gotiku po baroko. A informační tabule o potomcích sv. Anežky ukazuje, že její geny kolují ve všech evropských šlechtických rodech, královnu Alžbetu II. nevyjímaje. Vzhledem k počtu levobočků k nim možná patříte i vy. Já určitě ne. Mně korzet nesluší.
—
Z Mělníka jedeme úzkými serpentýnami kolem skal a proláklin, takže Jardova tendence pozorovat svou krvavou dáseň ve zpětném zrcátku mě začíná poněkud zneklidňovat. V jednom z výhledů se nám ukáže i Kokořín, což je fascinující. Jedeme z rovného kraje polí dolů do údolí, a najednou hrad. Cesta ovšem nikam nepokračuje, tak si ty zákruty pro velký úspěch zopakujeme v protisměru. V obcích, kterými projíždíme, jsou roztroušené malebné roubenky s podstávkou. A taky krávy. Na křižovatce za obcí Blatce stojí jedna velká černá kráva přímo uprostřed.
—
Jarda opět s otevřenou hubou zírá do zrcátka, takže je div, že do ní nenarazíme. No ty krávo, to bylo o fous.
Kráva je zřejmě křížená s divokým koněm, protože doslova odklusá z cesty někam do sadů a luk v radostném rozpoložení. Jardovo srdce malopěstitele a hospodáře se stáhne obavami, takže nacouvá nějakému dědouškovi až do dvora. Ten už nestačí utéct a rozhlíží se, kde má sekeru, ale pak mu Jarda vysvětlí, že jen hledá majitele zaběhnuté krávy. „To je Kašparovic kráva. Ta se občas zaběhne, však ona se vrátí,“ vysvětluje. Tak to jsme si měli asi lépe prohlédnout její oko, když je to Kašparova kráva. Ještě ji v dálce zahlédneme, jak radostně skáče mezi stromy, a jedeme dál.
—
Poslední zastávkou před cílem je Mimoň, protože dva mimoni v Mimoni, uznejte sami. I tady je centrum celé rozkopané, oplocené, takže se na chodník mezi domy a ploty málem nevejdu. Opravují cestu na nejdelší ulici, takže když chcete na protější stranu, musíte ujít asi kilometr a pak se druhou stranou vrátit. Naproti přes dva ploty a výkop sídlí i policie.
Napadne mě hodit jim do okna dlažební kostku. Než vyběhnou ze strážnice a oběhnou celou ulici, budu už v Jablonci.
Raději jdeme do retro cukrárny s výhledem na průjezd kamionů. Mají tu neuvěřitelné zákusky i chlebíčky, například s česnekovou pomazánkou a kostkami ananasu, výborné kafe i skvělou domácí zmrzlinu. Mimoňské gastroporno.
Když dorazíme do Jablonce k mé milé kamarádce Kláře, dostaneme záchvat smíchu. Na zvonku u dveří totiž stojí jméno Kašpar. Ztratila se vám kráva, volám a smějeme se jako blázni Klára je naštěstí na můj divný humor zvyklá a pustí nás dál, i když nic nechápe, dokud jí neodvyprávíme příhodu se sprintující krávou. Smějeme se dál, i když nám vaří kafe způsobem připomínajícím alchymistické pokusy na dvoře Karla IV. Taky potřebujete k přípravě kávy váhu, štěteček, mlýneček a další udělátka? Ale stojí to za to, káva je výborná. A šikovná dcera ještě stihne uplést podzimní věnec na dveře. Je to jako scéna z nějakého televizního pořadu, ale oni prostě jsou taková všestranně nadaná rodina. Ale zpátky do auta, čeká nás autorské čtení.
V Jablonci buď prší, nebo je to do kopce, vysvětluje nám svéráz města ve svazích Klára.
Je to jako jízda San Franciscem, než dorazíme do místní sokolovny. A aby to bylo dokonalé, začne vytrvale pršet. Díky slivovici, frgálům a vlídnému přijetí organizátorek je nálada v tělocvičně pod zemí skvělá. Fotíme se s Jardou na kladině a připadáme si jako Tyrš s Čáslavskou. Pak Jarda ovládne prostor svým malým cimbálkem a zpěvem a pomluvami autorky, kvůli které lidé původně přišli. Občas utrhnu kousek pozornosti i pro sebe a knihu Svět Úžasné Báry. Víc nežádám. Je to krásný večer. Díky všem, kdo jste přišli.
—
Místní Sokoli popisují své sídlo jako monumentální novorenesanční objekt sloužící pro tělovýchovné aktivity již od roku 1898. To monumentální bych podtrhla. Něco tak velkého se hned tak nevidí. Vyšplháme se až do věže s výhledem na město, procházíme velké sály i opravované podkroví. A znovuobjevená studna dostala úplně jiný rozměr díky instalaci Vítězslava Plavce. Je to, no dechberoucí!
—
Návštěvu Jablonce zakončíme další den prohlídkou Muzea skla a bižuterie. Zvláště expozice uměleckého skla jsou úžasné, nacházíme i dílo zlínské Mirky Ptáčkové. A bonbonkem je výstava skleněných vánočních ozdob. Co si tak pověsit na stromeček červenou krabičku s hranolkama od Mc Donalds? Nebo je libo vzducholoď? Brokolici? Dědu Mráze? Co někteří lidé považují za vkusné, to je mi záhadou.
—
Moje bolavé nohy už nemají šanci bolet jinak než pořád. Z jednoho jabloneckého náměstí na druhé je to tak do kopce, že už v půlce ulice mám kyslíkový dluh. Sympatická seniorka mě polituje, upozorní na fakt, že v zimě je to ještě horší, a odběhne na horizont. Jsem vyčerpaná, jen ji pozoruju. Spraví to káva a pomerančový fresh v kavárně vedle funkcionalistické radnice s vyhlídkou na náměstí. Jedeme dál!
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář