Většina seniorů s nostalgií vzpomíná na doby, kdy jim bylo dvacet. To byly časy. Žádné starosti, láska, dobré zdraví. Ale jak to člověk vlastně vnímá, když je mu dvacet a co si myslí o stáří?
Krásných dvacet let
V mé době se ještě ženy touto dobou vdávaly a život nebyl tak úplně bezstarostný, jak na něj o třicet let vzpomínáme. Ve dvaceti měl člověk starosti s bydlením, s novou zkušeností v manželství, s narozením dětí, s penězi.
Ve dvaceti jsem viděla stáří hodně idylicky
Své zásadní dětské roky jsem trávila u babičky, takže jsem vždy měla k starším lidem dobrý vztah. A když jsem si ve dvaceti zkusila představit, že jednou budu stará, měla jsem tu tuto hranici někde kolem padesáti let.
Bláhově jsem si myslela, že odejdu do důchodu ještě v plné síle a bude se věnovat tomu, na co během života „mladých“ nebudu mít čas. V plánech byla jízda na kole, zahradničení, čtení, pletení, povalování se. Byla jsem přesvědčená, že v tomto stařeckém věku po padesátce budu mít dům, slušné úspory a ještě pěkný důchod za celoživotní poctivou práci.
Krásných padesát let
Když to nakonec přijde, a čeká to každého, člověk přece jen bilancuje, co za půl století stihl.
Dnes vidím stáří podle mého nově vyměřeného věku do důchodu a vážně se obávám, že podobně jako rodiče, si ho moc neužiji. Dům sice mám, ale hrozím se toho, jak ho budu ve stáří udržovat. Malé úspory mám, ale kdybych se měla spolehnout jen na ně, tak si moc radosti v penzi nedopřeji. A koníčky a zájmy? Myslím, že to před sedmdesátkou už nebude moc o fyzické aktivitě. Tělo chřadne a každý rok se něco přidává. Obdělávanou zeleninovou zahradu a malé políčku už teď zmenšuji, protože je to dřina. Myslím, že ani se čtením to nebude slavné. Roky u počítače si pomalu vybírají daň na zraku.
Podle svých úvah ve dvaceti, jsem už stará teď, ale úplně jinak, než jsem si představovala. Nejhorší je to nezastavitelné chřadnutí těla. Naštěstí je příroda milosrdná a dopřává nám čas si zvyknout.
A jak je to doopravdy
Ve dvaceti jsem se ale spletla. Padesátka není stáří. Je to věk, kdy se tělo i mysl zklidní. Člověk už neřeší hlouposti a užívá si každý den. Kéž bych mohla mít padesát alespoň dvacet let a skutečného stáří se raději nedožila.
Kromě samotné zoufalé existence, kdy starý člověk pomalu ztrácí důstojnost, je dalším kamenem úrazu pohled dvacetiletých na seniory. Zabírají byty, nechají se živit od dětí, šetří si peníze a nemají na co, zabírají pracovní místa. To všechno se dnes dozvíte od dvacetiletých lidí.
Možná bychom jim my, skoro staří, měli odpovědět
Byty bohužel mnoho seniorů obývá nedobrovolně, protože důstojných míst v „Domovech pro klidné stáří“ je žalostně málo, čekací doby dlouhé a ceny tak vysoké, že si je nemůže každý dovolit. S penězi je to také jinak a pokud si senioři šetří, je to proto, že se bojí, co bude zítra. Možná by ani na těch pracovních pozicích „nepřekáželi“, kdyby se důchodový věk stále neposunoval.
A nějaké to moudro na konec
Mládí nekoupíš, stáří neprodáš. Za mládí platíme hloupostí, za moudrost stářím. A na konec to co se počítá, nejsou roky v tvém životě, ale život v tvých letech.
Máte podobnou zkušenost? Diskutujte v komentářích
Zdroje: Autorský text – Adam Beran
Buďte první kdo přidá komentář