Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují. Svého času jsem v kanceláři stanovila počet kýchnutí na osobu a den. Dnes bych musela na chodbu i já. Dorazil podzim a s ním i moje rýmička. Hepčáááá!
Honza Nedvěd sice zpíval: fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš, ale mně to teda vadí (i když ani já nejsem žádný ideál). Za čelem mám betonovou stěnu a z nosu vodovodní kohoutek, který někdy kape, někdy teče a někdy se ucpe tak, že ani molekula vzduchu neprojde. Piju čaj po celý den a na svou oblíbenou kávičku nemám ani pomyšlení. Přesně podle toho poznám, že jsem nemocná. Přitom je ta rýma taková blbost, že?
Zajímavé je, že se mi spustila rýma právě v okamžiku, kdy jsem se rozhodla dýchat.
Tedy správně dýchat, do břicha, hluboce, dlouze. Četla jsem si v noci o významu očistného dýchání a ráno jsem se nemohla nadechnout. Není to komické? Já to tak mám prostě pořád. Když se rozhodnu začít běhat, udělají se mi ostruhy na patě, takže pajdám další půlrok. Když začnu cvičit jógu, zlomím si nohu. Při pěti Tibeťanech jsem si zablokovala záda. Pan masér, ke kterému chodím už dvacet let kvůli migréně, se vždycky směje. Sport prostě není pro vás, kdy už to pochopíte? Ptá se mě celá ta léta marně. Jak vidno, není pro mě ani dýchání, asi je to taky něco jako sport. Fujky!
Zbývají mi moje milované knihy a opatrné, leč dlouhé procházky, ideálně v doprovodu zdravotníka. Číst budu ale více než kdy jindy. Hledala jsem něco ve starých denících a zjistila jsem, že už v roce 2012 jsem si dala do novoročních předsevzetí, že se objednám na oční. Že na blízko blbě vidím. Po sedmi letech odkladů, četby s nataženýma rukama nebo s provizorními brýlemi z drogerie jsem si včera konečně nechala změřit dioptrie. Taky jsem si hned nechala udělat své první brýle, budou za dva týdny hotové. První předsevzetí z roku 2012 si mohu odškrtnout. Naštěstí na další už nevidím nebo vidět nechci. Je to ostuda, nebo to mám brát pozitivně? Pozdě, ale přece? Nebo mám v seznamu pokračovat a odškrtávat další položky?
Skoro bych nad sebou zaplakala. Ukáže se, že to je ta správná cesta, jak si uvolnit dýchací cesty. Pčikám, smrkám, pláču, potahuju, kašlu a popíjím čaj. Všechno se čistí a připravuje na první vědomý hluboký nádech, kterým začnu nový život. Nebude to žádné předsevzetí na dalších sedm let. Jediný způsob, jak dát věci i sám sebe do pohybu žádoucím směrem, je udělat první krok. Hned. Teď.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář