„Babííí, já nevím, co mám dělat…“ Tak tuto větu jsem směrem ke své babičce pronesla jen jednou. Vzhlédla tehdy od své práce, které měla vždycky plné ruce, a sdělila mi, že ona by se jednou v životě chtěla opravdu nudit. Tuto myšlenku mi vetkla do hlavy tak, že jsem si ji od té doby osvojila. Protože ona měla vždycky nepřeberné množství nápadů na nejrůznější činnosti pro jakoukoliv roční i denní chvíli, špatné i dobré počasí.
Jak ráda bych její elán měla také. Dokázala mě pro spoustu činností nadchnout, vzpomínám třeba na její oblíbenou větu: „Pojď, budeme pořadovat!“ Význam tohoto slova, které používala pouze ona, zní: dělat pořádek v náhodně vybrané skříni. Tehdy jsem jí s radostí pomáhala, když si probírala svůj šatník, boty, nebo třeba bižuterii, kterou mi vždycky dovolila zkoušet. U šatů zhodnotila, které vyhodit a které ještě může třeba přešít – šila mi ráda na doma dlouhé sukně nebo šaty, v nichž jsem si hrála na princezny. Dnes bych ji vedle sebe často potřebovala.
Bohužel pro mě se někdy nápady, které vymyslela, neztotožňovaly s tím, co bych ráda dělala já. Ona milovala práci na zahrádce, ale k té jsem se já uchýlila pouze z donucení a později jsem vždycky tvrdila, že já „pracku dobrovolně do hlíny nikdy nedám“.
Později jsem vždycky tvrdila, že já „pracku dobrovolně do hlíny nikdy nedám“.
Foto: Pixabay.
Jednoho pěkného slunečného odpoledne mě donutila, že musím jít pracovat na zahrádku s ní. Na nadšení mi nepřidalo ani její vysvětlování, jak je úžasné si takto vyčistit hlavu, když člověk kouká do zeleně. V záhonu jsem neviděla nic tak úžasného – trůnil tam leda plevel. Při plení jsem zuřila a navrhovala, jestli by se to nedalo něčím polít, aby plevel nerostl – a dostalo se mi poučení, že sice dalo, ale to by tam nevyrostly ani ty jahody, na které tak ráda chodím.
Ačkoliv jsem protestovala, že nejvíc jahod zbaští náš setr, babička mi trpělivě vysvětlila, že Frajer dost pravděpodobně plení nezvládne. Při pohledu na něj, jak se vyhřívá na jarním sluníčku, jsem se naštvala ještě víc. Náladu mi nespravily ani naše kočky, které uvítaly společnost na zahradě a otíraly se nám při práci o ruce.
Netrpělivě jsem očima postrkovala hodinové ručičky, abych se mohla od záhonů zvednout. Konečně nastal čas a já jsem babičce ohlásila konec svého pracovního úsilí, protože musím jít na fotbalový trénink. To už na zahradu přicházela v jednom ze svých nejteplejších svetrů máma, aby mě vystřídala (taky nerada, tuhle averzi jsem zdědila zřejmě po ní).
To už na zahradu přicházela v jednom ze svých nejteplejších svetrů máma.
Foto: Pixabay.
Babi si svou dceru změřila přísným pohledem: „Na zahradě se má člověk zahřát prací!“ Pak si narovnala záda, podívala se na mě a jako bájná Libuše mému dvanáctiletému já zaprorokovala: „Už vidím tvého budoucího manžela! Bude to milovník zahrady, kytiček a stromečků – a fotbal pro něj bude španělskou vesnicí!“
Zavrtěla jsem nad touto úvahou hlavou a utíkala na hřiště, kde jsem si svým dvěma nejlepším kamarádkám postěžovala nad babiččinou úvahou.
„Už vidím tvého budoucího manžela! Bude to milovník zahrady, kytiček a stromečků!“
Foto: Pixabay.
„V životě bych si přece někoho takového nemohla vzít – jako že nevím, proč bych se vůbec vdávala!“ pronesla jsem pobouřeně a kamarádky mi schválily, že to dá rozum, taková nebetyčná hloupost!
O patnáct let později došlo k naplnění babiččina proroctví.
Vzala jsem si muže, který – co se fotbalu týče – je naprostý ignorant. Sportovní přenosy v televizi sleduje jen v případě, že hrajeme o titul mistra Evropy, světa či na olympijských hrách. A to mu ještě musím vysvětlit pravidla, protože postavení mimo hru, přímý, nepřímý, rohový kop, vhazování… jsou mu naprosto cizí. Ke štěstí mu stačí, když mu nahlásím výsledek. Ani další sporty, na rozdíl ode mě, nesleduje.
Sportovní přenosy v televizi sleduje jen v případě, že hrajeme o titul mistra Evropy, světa či na olympijských hrách.
Foto: Pixabay.
Před několika lety si navíc prosadil koupi zahrádky v zahrádkářské kolonii. Naštěstí jsem mu vymluvila nutnost pěstovat tam zeleninu. Máme tam keře, ozdobné trávy a ovocné stromy. Jen jeden květinový záhon. On se sám rád stará o trávník. Zbytek prací jsem donucena dělat já – a ejhle, kde se vzaly, tu se vzaly, geny mojí babičky, já na zahrádce pracuji ráda. A teprve teď chápu, jak je skutečně prima koukat do zeleně. A nuda? Ani nevíte, jak bych se chtěla aspoň jednou v životě opravdu nudit!
Zdroj: redakce Olga Skálová
Buďte první kdo přidá komentář