Chybí mi

Objetí vnučky a dědečka.
Foto: Pixabay.

Venku pošmourno. Den, kdy je prostor na přemýšlení o nesmrtelnosti brouka nebo vlastním životě jako „vyšitý“. Přemýšlím o tom, co všechno mi chybí, abych měla pocit štěstí.

Moje děti a má vnoučátka mi chybějí strašně, nepomáhají ani sociální sítě (když, tak jen maličko). Chci je obejmout, ovonět, omačkat, prostě je chci blízko sebe, blízko nás. Ne pořád, vše chápu, dokonce si pamatuji i dobu, kdy jsem byla na začátku svého mládí (dle hesla: „Jsem stále mladá, ale už dlouho.“) a chtěla mít své soukromí a klid. Nemusím je mít pořád okolo sebe, respektuji jejich rodiny. Jenže teď je to dlouho a děti tak rychle rostou a já byla odjakživa ta rodinná, scházející se, družící se – a to mi teď chybí.

Nejsem rebel a nechci rušit stanovená pravidla, proto jsem teď možná smutná, protože mi spousta věcí chybí.

Chybějí mi moje děti a děti z práce, s kterými jsem byla zvyklá se denně v práci vídat. Chybějí mi kamarádi. Chybějí mi tváře lidí, s kterými komunikuji. Chybí mi slušnost a empatie u mnohých lidí. Chybí mi slunce a jaro a delší den. Chybí mi obyčejný život.

Holčička staví stavebnici.
Foto: Pixabay. Chybějí mi moje děti a děti z práce, s kterými jsem byla zvyklá se denně v práci vídat.

Přestává mrholit, půjdu na chvíli ven. Na zahradě rozkvetly sněženky, ptáčci je roznesli i po celém trávníku. Asi je vyfotím vnučce, ta už by je ochraňovala před všemi a vším. Za plotem volá kolemjdoucí sousedka, jak se máme, a manžel stříhá stromky, protože už přichází jaro!

Z práce mi poslali ke schválení hry a soutěže připravené pro děti, jejich rodiče a prarodiče pro pobyt venku. Našli další aktivity pro oživení sociálních vazeb, fakt se snaží, chtějí vyrovnat ztrátu za to, co chybí.

Sněženky.
Foto: Pixabay. Na zahradě rozkvetly sněženky, ptáčci je roznesli i po celém trávníku.

Volají děti, slyším a vidím vnoučata. Volám kamarádům, jak se mají, chvíli si povídáme a pak… Chybějí mi!

Přichází manžel, ořezal stromky, posbíral větve a přišel mne obejmout, něčemu se usmál a já vím: chybějí mi mí milí, ale mám pořád svou životní lásku, díky lásce mám víru a díky víře mám sílu. Počkám, až se zas uvidíme, obejmeme a řekneme si, jak moc jsme si chyběli.

Další články z této rubriky

Zabijačkové speciality.

Na zabíjačkové pochoutky zapomeň

„A tu černou zabíjačkovou polévku a jitrničky mám kde?“ přivítala nás naše babi a s mírně povytaženým obočím přehlédla naši…
Svátky dva v jednom

Svátky dva v jednom

To mi bylo dvanáct let a velikonoční víkend jsme tehdy trávili na chatě. Už pár dní bylo nádherné jaro. V…
Čas a řeči

Čas a řeči

Stále se kolem nás mluví o prevenci a vlastní zodpovědnosti za své zdraví a já jen čtu, naslouchám a čekám.…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*