Mým oblíbeným ročním obdobím je podzim. Ta část zvaná Babí léto, kdy je ještě teplo, ale stromy už se barví do zlata a do červena. Mám ráda i podzimní plískanice a mlhy a chůzi ve spadeném listí. Čím víc je ho pod nohama, tím líp. Dny se krátí a všechno se zpomaluje. Podzim je nejbližší mé nostalgické a romantické povaze. Tedy byl. Letos jsem se zamilovala do jara.
Nedokážu říct, jak a kdy se to stalo. Ale kdo dokáže přesně popsat moment, kdy se zamiloval?
Prostě to přijde postupně, nebo najednou, a už v tom lítáte. Asi je to tou změnou „nastavení“. Od temné energie se přesouvám k větší lehkosti bytí a radostnější existenci. „Je to mnou“, jak zní proslulá věta rozchodová. Sbohem, podzime. Vítej, jaro! Až teď, najednou, jsem naladěna na stejnou energii růstu. Prostě jsem propukla.
Jaro má sílu změnit ulici k nepoznání, když do rána vykvetou všechny sakury a ta růžovo-bílá oblaka nad chodníkem vás srazí na kolena. Často i doslovně, když se nedíváte pod nohy, ale kocháte se s pohledem upřeným do korun stromů. Jarní květiny v záhonech zase mají ty nejúžasnější a nejzářivější barvy. Žlutou. Růžovou. Červenou. Jasně zelenou. Bílou. Fialovou. Jak jsem mohla tu krásu nevidět?
Přestala jsem chodit v černé a šedé a občerstvila jsem si šatník barvami mých oblíbených tulipánů. Občas bych mohla na ulici plašit flegmatické koně, ale co.
Ženu mé velikosti nepřehlédnete ani v maskáčích v tmavém lese, ale teprve jasně růžová košile vám dá zapomenout na pocit, že jste „neviditelná“ i na hlavní ulici. Zvláště pak, když si vezmete nahoru červené sako.
Když jsme kráčely s dcerou kolem rušné cesty ve stejných jasně růžových kabátech, málem jsme způsobily hromadnou nehodu. Lidi jsou schopni hodiny obdivovat kvetoucí záhon, ale na člověka jen nevěřícně zírají.
Jaro vlastně ještě naplno ani nepropuklo a já už mám fyzický pocit, že jen kvetu! Což je mnohem zdravější, než když člověk podzimně uvadá, neřkuli opadává. Budím se brzo ráno se zpěvem ptáků a místo meditace do sluchátek poslouchám jejich trylky. Nepotřebuji, aby mi někdo šeptal do uší, že svět je krásný. Já to vím. Já to cítím. Ta naděje už visí ve vzduchu. Když si nepustíte zprávy a půjdete se ještě před snídaní projít, budete mít aspoň chvíli pocit, že svět je ještě v pořádku. Stačí změnit to, co změnit můžeme. A zbytek nechat být. To je celé.
Mám teď dvě oblíbená roční období a léto, pokud není vedro, toleruju. Ovšem děsím se jediného: že si za pár let oblíbím i zimu.
Jestli začnu časem pět ódy i na sníh a mráz, tak už se budu patrně vznášet na zenovém obláčku, odtržena od reality a připravena milovat svého nepřítele.
Ale třeba jsou to jen zbytečné obavy. Asi jsem se jen nechala unést tou omamnou vůní jarní hlíny, kvetoucích meruněk a zurčením potůčku, odnášejícího zbytky bílého svinstva z našich hor až do cizího moře. Každý k němu dopluje, ale o tom až někdy jindy. Třeba na podzim.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Buďte první kdo přidá komentář