Bylo to v létě před téměř dvaceti lety, kdy jsme měli s manželem dovolenou ve stejném termínu, užívali jsme si krásného počasí a jezdívali jsme se koupat. Ke konci naší dovolené se obloha zatáhla a přišlo ochlazení. Ani nám to nevadilo a pro změnu jsme se rozhodli, že navštívíme nějaké pamětihodnosti, které všichni v rodině milujeme.
V těch dobách, kdy navigace v mobilu nebyla ještě samozřejmostí, jsme zažili spoustu legrace, protože jsme se občas do místa určení trefovali i několikrát. Můj muž v takových případech litoval toho, že nám předem oznámil cíl cesty, protože tím pádem nemohl blufovat, že chtěl dojet přesně tam, kam omylem dorazil.
Naše návštěvy zámků a hradů probíhají samy o sobě zajímavě: Náš tatínek má totiž na každém zámku technický dotaz – jednou stran topení, podruhé ohledně větracích šachet, případně spojovacích chodeb – vždycky se něco najde… My s dcerou za léta praxe jsme si téměř jisté, že po zámcích před zahájením sezony koluje jeho fotografie s upozorněním: Na toho pozor, je to šťoura – má všetečné dotazy.
A další obrovskou mánií, kterou manžel má, je, že nejen musíme pochopitelně absolvovat největší okruh dané pamětihodnosti, případně prohlídku přilehlých zahrad, ale nikdy, pokud je to jen trochu možné, nesmíme opomenout výstup na věž.
My s dcerou za léta praxe jsme si téměř jisté, že po zámcích před zahájením sezony koluje jeho fotografie s upozorněním: Na toho pozor, je to šťoura – má všetečné dotazy.
Foto: Freepik.
Ono léto tedy manžel přinesl autoatlas a jako první zvolil Hradec nad Moravicí. Pravil, že tam rozhodně trefí, a cestou vzpomínal, že tam byl kdysi co školou povinné robě. Dcera ho popudila sdělením, že na tomto zámku byla také na školním výletě. „Tak proč tam sakra jedeme?“ otázal se pateticky. Uklidnila jsem ho informací, že já jsem tam ještě nebyla.
Návštěva zámku probíhala za přítomnosti průtrže mračen a mračení manžela po zjištění, že věž, která patří k zámku, je zavřená. Chvíli se sice dohadoval v pokladně, jestli by opravdu nebylo možno se tam dostat, ale ani podplacení personálu nezabralo.
Návštěva zámku probíhala za přítomnosti průtrže mračen a mračení manžela po zjištění, že věž, která patří k zámku, je zavřená.
Foto: zamek-hradec.cz.
Druhým objektem, který byl postižen naším zájmem, byl zámek Kroměříž. Díky velikosti města, dobrému značení cest a souhře náhod jsme se do Kroměříže trefili napoprvé. Hledání zámku nám pravda dalo trochu práci – kdo by byl řekl, že zámek bude uprostřed města, přímo na náměstí. Třikrát jsme z města vyjeli, ale nakonec se povedlo a naštěstí (pro uspokojení mánie mého muže) zámek obsahoval věž! Výstup na ni jsme absolvovali, sotva jsme zaparkovali. Poté jsme chvilku čekání na prohlídku zámku strávili na nádvoří, kde můj muž málem pracoval k infarktu. Rozhodl se totiž si zezdola prohlédnout věž, kterou předtím srdnatě ztekl, a okamžitě začal pochybovat (jako správný stavař) o její statice. Jak to tam, míněn tím ochoz kolem věže, proboha drží?!
Tehdy jsem ho uklidňovala, že už jsme tam nahoře byli a teď jsme zase v pořádku dole. Nepodařilo se. Vykřikoval, že on tam nahoře chodil a mohl taky spadnout. A já jsem si zpětně uvědomila, že je to především on, který se s dcerou dere na každou věž a nadšeně počítají či zjišťují počet schodů. Já do toho mlčím a šlapu. Když vylezeme až nahoru, oni dva mají problém se závratí. Navzájem se varují, aby se drželi u stěny, a upozorňují se na chabost zábradlí. Já se kochám rozhledem po okolí, ačkoliv jsem se původně o nějaké „štráchání na cimbuří“ nervala.
Jak to tam, míněn tím ochoz kolem věže, proboha drží?!
Foto: zamek-kromeriz.cz.
Nakonec mu infarkt a hysterie dlouho nevydržely, protože hned další den jsme se vypravili na zámek v Novém Městě nad Metují. Cestou tam jsme si moc legrace s hledáním neužili, protože objekt stojí v rohu náměstí, na které nás cesta přímo navedla. A hurá! Byla tam i věž a krásné zahrady. To si manžel zjistil hned při zakoupení vstupenek současně s počtem schodů, přičemž důrazně upozornil pokladní, že: „To tedy tady těch schodů není nic moc,“ a ihned posloužil výčtem, kde jsme všude byli a kde jich bylo víc. Paní pokladní okamžitě zareagovala a vesele nám oznámila, že pokud nám jde o schody, v nedalekém Dobrošově je jich 400.
Manžel letmým pohledem na hodinky a rychlou kalkulací v hlavě propočetl, že to musíme ještě dnes stihnout, pokud se nebudeme zdržovat takovými bezvýznamnými zbytečnostmi, jako je oběd, neb on hlad nemá a my taky ne – následoval velice významný pohled říkající: Jinou než souhlasnou odpověď neberu!
A hurá! Byla tam i věž a krásné zahrady.
Foto: zameknm.cz.
Vzal zámek ztečí a během chvíle jsme se ocitli na pevnosti v Dobrošově. Nepopírám, že návštěva byla zajímavá, zejména když manžel opět vedl spory s průvodcem stran historie a prognóz, zda bychom se byli tehdy před vypuknutím II. světové války ubránili.
A to byla toho roku naštěstí poslední návštěva naší dovolené, jinak bychom se šplhali možná i do nebe. Můj muž by jistě hned u brány vyzpovídal svatého Petra ohledně vytápění a počtu komínů – pokud by tedy s dcerou nezůstal přimáčknutý na futrech a neklepal se, jaká je to výška.
Zdroj: redakce – Olga skálová
Buďte první kdo přidá komentář