Jedna ze základních společenských vět, která by nás měla provázet celý život. Člověk se mimo jiné od ostatních živočichů na naší planetě liší i tím, že zná a dodržuje určité společenské normy. Tak jsem byla vedena, tak jsem vedla své děti a tak jsou vedena má vnoučátka.
Patřím ke generaci, která je ještě mladá natolik, aby mohla pomáhat svou prací k růstu našeho národního hospodářství, ale přeci jen, už jsme mladí dlouho. Pamatuji doby, kdy vejít do obchodu, na úřad, do školy atd. bez pozdravu, bylo nemyslitelné. Obzvlášť u nás, na vesnici, opomenutí opravdu nestálo za pozdější kázání od rodičů, protože vždy se našla „dobrá duše“, která nedostatek předala rodinné radě. Hlavně ale nám byli dospělí v našem okolí sami příkladem.
Rodiče první zdravili, kam jsme přišli, protože „my vcházíme a je slušnost pozdravit“. Paní učitelky a páni učitelé při příchodu do třídy zdravili slovně, my povstáním a nikdo to nebral za nějakou „buzeraci“, ale jako slušnost. Pokud došlo k setkání, třeba jen na ulici s někým známým, nepamatuji si, že by dospělí (nebo my děti) nepozdravili – pokud ano, jen tak to neprošlo, protože to bylo neslušné.
Proto je mi dnes smutno, že se vytrácí tato základní lidská společenská slušnost.
Pracuji s dětmi a na naše pracoviště přicházejí často celé školní třídy. Bohužel stále více se mi stává, že ani při setkání face to face nepozdraví na první dobrou ani paní učitelka, natož pak děti. Přitom stačí, že pozdravím první já a děti se „chytnou“, pozdraví, no, pak se přidá i paní učitelka.
Přijde máma s dětmi na něčem se domluvit a „zapomene“ pozdravit – když pak pozdravím já první, vyhubuje dětem, že nepozdravily, ale sebe vynechá. Vstoupím do autobusu předními dveřmi, pozdravím, od volantu se občas ozve odpověď „dobrej“, většinou však jen: „Tak kam?“
Pokud jdu do malého obchodu, tam vzájemný pozdrav a slušné oslovení ještě probíhají, ale v supermarketech snad není ani s kým komunikovat. Přesto se snažím zásadu pozdravu a oslovení dodržovat alespoň u pultového prodeje nebo u pokladen, pokud nejsou samoobslužné.
Není to stále, ale děje se to častěji, než by asi mělo. Nedávno jsem takovéto nezdravení absolvovala v jednom dnu vícekrát, a tak jsem téma otevřela u kávy s kolegyněmi. Přidaly se na mou stranu, dodaly několik svých situací a v tom přichází nezávisle na sobě od tří z nich mladá generace. První i druhé „dítě“ ve věku středně těžké puberty poměrně hlasitě zdraví a všichni to kvitujeme s povděkem, že „naše“ děti to umí. Pak přichází třetí „dítě“, nejstarší, nejdéle s námi všemi v kontaktu, studující na učitelku a NIC, prostě jen projde. Její máma vstává a neříká taky NIC a my ostatní? NIC.
Možná proto se slušnost vytrácí, protože proti tomu neděláme NIC.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář