Jako malá jsem milovala hru na četníky a zloděje. Kdybyste ji náhodou neznali, v této jednoduché a akční hře se hráči nejprve rozlosují, kdo bude zloděj a kdo četník, následně se stanoví oblast, ve které se bude hrát, načež zloději prchají a schovávají se, zatímco četníci je hledají a zatýkají. Samozřejmě, že být zlodějem bylo vždycky lepší.
S toutéž myšlenkou se dozajista ztotožnil náš Milu, o němž zde již byla řeč a který tuto hru pravděpodobně přijal za svou – ovšem modifikoval si pravidla:
- Milu je vždy zloděj, členové rodiny zaujímají za všech okolností pozici (časem perfektně vycvičené) patroly.
- Na teritorium se nehraje, lítat se bude, kde chce Milu, aby hra byla věrohodnější.
- Zdrhá se kdykoliv, kdy se naskytne možnost – recidivisté to tak ostatně taky dělají.
- Honění a zardoušení náhodně potkaných slepic patří k profesi správňáckého zloděje.
Vzhledem k výše zmíněným pravidlům bylo potřeba Zloděje Milunu lapit co možná nejdříve, neboť délka jeho útěku byla přímo úměrná výši platby za poškubané slepice.
Délka jeho útěku byla přímo úměrná výši platby za poškubané slepice.
Foto: Pixabay
Četnická patrola naší rodiny sestávala z babičky, mých rodičů, mých dvou bratrů a mě samotné. Vzhledem ke svému věku se babička ovšem vždy vymluvila, že běhat nemůže a že by jí trvalo, než by se stihla obléct, proto sama sebe pasovala do funkce vrchního strážmistra celé pátračky. Přidělila si tudíž hlídání směru útěku, rozdělování tras jednotlivým četníkům, přijímání hlášení od podřízených, obsluhu telefonu, určení směru možného křiku slepic a patrolování na stanici pro případ, že by se Milu omylem vrátil sám.
Táta, který operoval ve funkci externího poradce, šel Vrchnímu strážmistrovi na ruku: odsouhlasil jí, že ona opravdu honit Zloděje nemůže, protože než by se hodila do gala, byl by Milu v okresním městě. S tím ovšem nesouhlasila moje máma-pedant, která si bleskurychle propočetla rychlost babiččina oblékání a vzdálenost do města, a vznesla námitku. Tu Externí poradce ihned vyvrátil tvrzením, že babi by před zapojením se do honu na Milu byla schopna si ještě dojít k holičce. Pedant se znovu zamyslela a souhlasila, že to tedy sedí.
Jakmile se zjistilo, že Zloděj Miluna zdrhnul, nastala řízená akce. Pokud byl zachycen směr útěku, bylo to dobré. Vrchní strážmistr, ještě než jsme se stihli obléct, dokázala obtelefonovat známé, zda někdo Pachatele nespatřil, čímž bryskně měnila směry a přidělení tras Štábním strážmistrům. Každý z Četníků opouštějících pátrací stanici sebral v letu vodítko a zopakoval přidělenou trasu, případně udal, jestli běží pěšky, nebo jede na kole, a neopomněl nahlásit předpokládaný čas návratu.
Bráchové se občas dokázali pohádat, kdo z nich dvou pojede na novém favoritu a kdo na tátově staré ukrajině. Jejich pře ovšem zhusta zasahovala do koordinace celé akce. V takových okamžicích máma rozhodla, že když se nedokážou dohodnout po dobrém, pojede na favoritu ona – a byla v mžiku pryč. Bráchové zatlačili slzu nad zmizelým kolem i proradnou a krkavčí matkou a cestou ven se stihli porvat o tátovu ukrajinu.
Konečně byli všichni (vyjma babičky a táty) z domu.
Celá Milunova veselá kratochvíle trvala zpravidla několik hodin, během nichž Četnictvo, sprintující ve stopách poletujícího slepičího peří, v průběhu let utrpělo veškerá možná a myslitelná zranění vyjma střelných. Externí poradce zatím pravidelně litoval, že Četníci v terénu nejsou vybaveni vysílačkami, aby on mohl být o průběhu celého honu zpravován v přímém přenosu, a Vrchní strážmistr tou dobou vymýšlela katastrofické a apokalyptické scénáře, co vše se Milunečkovi již mohlo přihodit a jakou exotickou nemoc si ubožáček zcela jistě donese z dálav sousední vesnice domů. Naproti tomu zmíněný Kriminální živel se těmito starostmi vůbec nezaobíral, neb si vytýčil úkol zlikvidovat veškerou dostupnou drůbež v přilehlém okolí, kterémužto cíli podřídil itineráře svých výprav. Žel, ty nebyly nikdy stejné, nakolik si jednotlivé destinace vybíral chaoticky. Je otázkou, zda tak činil vlivem své roztržitosti, radosti ze svobody, nebo mazanosti, s níž sabotoval svá dopadení.
Nakonec byl však vždy zatčen a s několika pery v mordě potřísněné krví svých obětí přiveden – nikoliv v poutech, ale na vodítku, i tak však zmítající se – domů. Po lapení Zloděje následovala celková očista. Začínalo se Zadrženým, pokračovalo se vykoupáním všech členů četnické patroly.
Vrchní strážmistr tou dobou vymýšlela katastrofické a apokalyptické scénáře, co vše se Milunečkovi již mohlo přihodit a jakou exotickou nemoc si ubožáček zcela jistě donese z dálav sousední vesnice domů.
Foto: Pixabay
Je vcelku zřejmé, že jsme se pokoušeli za každou cenu předejít situacím, v nichž by Miluna mohl prásknout do bot. Občas se však v našem okolí či přímo v naší rodině vyskytl záškodník, který poskytl Kriminálníkovi příležitost jak dělanou k útěku. Například jednoho dne, těsně poté, co jsme předtím Recidivistu lapili, vykoupali ho a do lázně se stihla odebrat již polovina rodiny, zazvonila u našich dveří pošťačka s důchodem pro babi. Předání peněz proběhlo standardně a listonoška odešla. Nikdo si ovšem nevšiml nejen toho, že za sebou nezavřela branku, ale ani toho, že babi nedovřela dveře.
V tom okamžiku se Recidivistovi podařilo chopit příležitost za pačesy: pootevřenými dveřmi a otevřenou brankou prosvištěl jak Zátopek ve vrcholné formě a rázem zmizel za horizontem.
Mezi Četnictvem okamžitě vypukla slovní potyčka: dohadovali se především o to, zda se jedná o útěk s pomocí vnitřní (babi nedovřela dveře), nebo vnější (pošťačka nezavřela branku). Dále se vykoupaní členové litovali, že se koupali zbytečně, nevykoupaní, že se ještě ani nestačili umýt – a už zpátky do akce. A konečně se obviňovali mezi sebou, kdo měl Milunu ohlídat, když byly dveře otevřené. Vrchní strážmistr mezitím všechny popoháněla, aby už byli ze dveří a psovi v patách, neb Zloděj Milu s kožíškem mokrým z předchozího koupání by si dozajista mohl při té zimě venku uhnat zápal plic. Patrola namítala, že jediné, co Recidivista užene, bude několik slepic a celé mužstvo.
Klid na stanici zjednal až Externí poradce: vykoupaní Četníci byli podle něj čerství (a tudíž mohli vyfasovat delší trasu), u nevykoupaných zase – jeho slovy – nepřijde očista vniveč – a teď marš zpátky do terénu a honit Gangstera! Sám sobě určil úkol při nejbližší příležitosti se zastavit na poště a tam přednést místnímu personálu školení na téma zavírání branky, je-li v domě přítomen pes-maratónec. Konečně stanovil, že škodu bude dnes platit Vrchní strážmistr, která koneckonců právě brala penzi.
Po několika hodinách byl Zloděj konečně lapen podruhé a účet za jeho lumpárnu zapraven. Podle sumy, kterou musela babi obětovat z důchodu, by se mohlo zdát, že mu tentokrát za oběť padlo celé hejno prvotřídních nosnic snášejících tři až pět vajec za den – přitom Zabiják stihl při této výpravě zakousnout leda starou, opelichanou slípku, která pravděpodobně plnila kontingent už za Hitlera.
Po několika hodinách byl Zloděj konečně lapen podruhé a účet za jeho lumpárnu zapraven.
Foto: Pexels
Je otázkou, jak dlouho by byla babička schopná hájit Milunkovu nevinnost a strachovat se o jeho zdraví, kdyby tímto tempem pokračoval nadále, a pouštěl tak žilou její peněžence pravidelně. Naštěstí však do celé hry na četníky a na zloděje vstoupila teorie velkého třísku, jejíž zákonitosti téměř omylem objevili mí dva bratři. Využívala faktu, že Milu zbožňoval cestování autem a nechával se vozit na klíně řidiče, během čehož se předními tlapkami opíral o volant. Teorie velkého třísku spočívala v tom, že jakmile Delikvent prosviští ke svobodě, je nutné vycouvat s autem z garáže a mohutně třísknout dveřmi od auta. Na tento zvuk Miluna, ať byl kdekoliv a drůbež-nedrůbež, vždy spolehlivě přiběhnul, protože se domníval, že se někam pojede. Následně mu byly dveře od auta otevřeny, a protože naštěstí nedokázal posoudit, jak dalekou cestu vozidlo urazilo, zajelo se se psem na klíně do garáže a všichni byli spokojení.
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Buďte první kdo přidá komentář