Mám ráda nové věci, které nám usnadňují život. Pokud je umíte správně používat. Nedovedu si představit život bez televize. Ale knihu samozřejmě nenahradí. S nástupem počítačů jsem se setkala poměrně brzy, už na vysoké škole. A v zaměstnání jsem se s nimi sžila taky rychle. Ale pokud jsem na dovolené, užívám si oddech i od počítače.
Jistě, dokážu pochopit, že lidé, kteří počítače a mobilní telefony, ke své práci nikdy nepotřebovali, s těmito tak trochu zápasí. Ale je potom na ochotě jedinců naučit se něco nového. Sama jsem si tohle zažila se svými rodiči. A nikdy bych nevěřila, jak mi třeba mobilní telefon zlepší fyzičku…
Moji rodiče měli telefon dřív než mě. Jak šel čas a jak se zvyšovaly poplatky za pevné linky, vysvětlovali jsme jim výhody mobilů a k jedněm Vánocům jsme jim tyto přístroje zakoupili. Nastala fáze učení. Zatímco můj táta byl nadšený, nechal si vše vysvětlit, pečlivě si dělal poznámky, a dokonce se snažil naučit posílat a přijímat SMSky, máma naši výuku tak trochu bojkotovala. Sice se tvářila, že poslouchá, když jsme se ji snažili naučit vše potřebné, ale pravděpodobně při tom přemýšlela o něčem jiném. Nakonec nám po vyčerpávajícím průběhu předvedla, že umí přijmout hovor a zavolat nám, a prohlásila, že to jí k spokojenosti stačí. K naší to tedy stačilo v tu chvíli taky, protože jsme už byli všichni tři totálně vyčerpaní. A to jsme se ve vysvětlování střídali.
„Myslíte, že to pochopili?“ zeptal se mě a naší dcery můj muž, když jsme nasedli do auta.
„Uvidí se,“ spíš jsem si už jenom vydechla a sledovala, jak se s námi moji rodiče loučí. Stáli před domem, a zatímco na mojí mámě bylo vidět, že nám tentokrát výjimečně vidí ráda „zadek auta“, táta nás jednou rukou odmávl, v druhé třímal svůj nový mobil, z kapsy mu čouhal „tahák“ a místo na nás koukal do přístroje.
Nastala druhá fáze: kontrola, jak zvládnou ovládání přístrojů. Trochu se s tím ze začátku potýkali, občas mi místo přijetí hovor odmítli, ale to se stává i mně. Táta, který se snažil ovládat i jiné funkce než hovory, si svůj mobil párkrát dokázal i zablokovat.
Jednou jsme k nim přijeli, dcera vzala do ruky mámin telefon a povídá jí: „Babi, ty tady máš nějaké zprávy.“
„Jo, to mi píšou kamarádky SMSky, ale já je nepřijímám,“ odvětila rezolutně moje máma.
V tom okamžiku jsem se naštvala nad chybným výkladem: „Omyl!“ zavřískala jsem: „Tvůj mobil je přijímá, ale ty je nečteš!“
A to jsem ještě zdaleka netušila, co mě čeká. Po několika letech, kdy už máma zůstala sama, přestěhovali jsme ji do našeho města, abychom ji měli blízko. Bydlela ve svém bytě, takže jsem ji mohla kontrolovat, kdykoliv jsem šla do práce či z práce, zda je v pořádku, nebo jestli něco nepotřebuje. Pokud jsem měla volno, kontrolovala jsem ji právě telefonem.
„Ty někam jdeš teď večer?“ otázal se mě můj muž, když spatřil, jak se fofrem oblékám.
„Máma mi nebere telefon,“ oznámila jsem mu mezi tím, co jsem na sebe navlékala bundu a co jsem si obouvala boty. S mobilem a klíči v kapse jsem vzdálenost, kterou jsem běžně chodila v klidu za čtvrt hodiny, urazila tak za poloviční čas, a to včetně vyběhnutí do sedmého patra po schodech, protože jsem nemínila ztrácet čas čekáním na výtah. Celá zpocená jsem odemkla dveře od jejího bytu. Máma seděla v obývacím pokoji u televize a soudě podle pořadu, který právě běžel, si v křesle hodila šlofíka. Mobil byl v jiné místnosti, pěkně si hověl na plyšové kapsičce, kterou si zakoupila a nad níž jsem se já radovala, že bude konečně mobil nosit na krku. Ale to ona ne, protože na krku měla vždycky korále nebo řetízek s přívěskem. Proti tomuto plyšovému doplňku se ohradila, že se jí to nelíbí a mnohdy barevně nehodí k oblečení. Marně jsem jí ten večer vysvětlovala, že mobil fakt není náhrada pevné linky. A takto jsem se proháněla několikrát do měsíce. Pravdou ovšem je, že v té době jsem zhubla pěkných pár kil a v rychlé chůzi jsem určitě trhala rekordy.
Na rozdíl od své maminky obdivuji v tomto ohledu mámu svého manžela, která se s tímto přístrojem skamarádila natolik, že se jí dovoláte v kteroukoliv dobu. Pokud zrovna u telefonu není, spolehlivě zavolá za chvíli zpátky, protože si zkontroluje, že má zmeškaný hovor. Ve svém věku, a to jí je už přes osmdesát let, dokáže používat kromě různých aplikací i internet.
A samozřejmě, smekám před všemi našimi aktivními seniory, kteří čtou tyto stránky, protože je vidět, že jdou s dobou. Je jedno, jestli si na počítači jenom čtete zprávy, zkontrolujete poštu nebo si zahrajete třeba karty. Vy všichni jste skvělí.
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář