Čím jsem starší, tím je pro mě tento pojem důležitější. Vím, dá se říci v různých podobách, jako třeba: „to chce čas“, „až nastane ten správný čas“, „až budu mít čas“. Je toho mnohem více. To, o čem bych Vám dnes chtěla povědět, je čas, a to, jak je pro každého jinak cenný.
Čas jsou peníze
Za sebe musím říci, že je pro mne čas čím dál cennější. Když jsem byla v práci, kolega mi říkal: „Když někdo udělá něco rychleji a lépe než ty, tak si jej objednej a zaplať mu za práci, protože hodnota tvého času je větší.“ Po čase zjišťuji, že měl pravdu. Ne vždy si to člověk může dovolit, protože ne vždy má peníze na to, aby si službu objednal. Ale jeho pravda byla v jednom určitě: Náš čas je hrozně vysoko hodnocen, pokud bychom jej převáděli na peníze. Myslíte si, že je to „povrchní“ převádět čas na peníze? Možná je, ale tomu budeme vždy rozumět nejvíce, když dáme času hodnotu peněz. I v práci je často tzv. hodinová mzda. Pro každého je jiná sazba, a pak je jeho čas jinak „drahý“.
Ne nadarmo se říká, že „čas jsou peníze“, co myslíte?
Čas jako dar
Moje zamyšlení však dnes půjde i jiným směrem, a to pojmem „čas jako dar“. Už jsme si řekli, že někteří lidé mohou čas přepočítávat na peníze, pro každého by měl pak jinou hodnotu. A o tu pomyslnou hodnotu vlastně jde, i když se vezme čas jako dar.
Čím je člověk starší, tím víc má pocit, že mu běží život mnohem rychleji, než když byl mladý. Stává se vám to také? Slyšela jsem, že je to způsobeno tím, že když jsme mladí, tak máme spoustu nových zážitků a podnětů, a čas běží pomaleji, někdy se i „táhne“. Čím je však člověk starší, tím méně věcí je pro něj nové, a mnohé se naopak opakují. A proto, čím více jsou dny „stejné“ a prožijete věci, které dobře znáte a nic nového, připadá vám, že čas běží rychleji a rychleji. Proto já dnes nejraději dávám čas. Svůj čas, který vnímám, že je pro mne tak cenný. Stejně tak si ho vážím, když jej dá někdo mě.
Tolik potřebný čas strávený s někým. S mým mužem při obědě, kdy se ani jeden nedíváme do mobilu. S dcerou u kávy nebo na výletě. Nebo třeba s vnoučetem na hřišti. Ten čas, který nikdo nikdy nevrátí a zůstane v každém z nás. Nevadí, že bude uchován ve vzpomínkách každého z nás trošku jinak, to přece není důležité.
Dejme si čas! Co vy na to?
Vážím si druhého a nenechám jej čekat
Dnes jsem čekala na domluvenou schůzku. Ani po 10 minutách, po smluveném čase, nikdo nedorazil. Řeknete si: vždyť existuje mobil a stačila by jen zpráva s omluvou nebo jen napsat do sms „přijdu později“. V takových situacích mi vždy běží hlavou, co jsem mohla za tu dobu udělat jiného, nebo s kým jsem ji mohla strávit.
Dříve, když mobily nebyly, lidé na smluvenou schůzku vyrazili dříve, aby byli na místě raději o pět minut dříve než později. Čím více máme k dispozici technologie, tím méně toho stíháme včas. Možná právě proto, že toho chceme stihnout stále víc a víc.
A právě proto, pokud někdo dorazí na smluvenou schůzku včas i v dnešní době, jsem mu vždy velmi vděčná. Ptáte se proč? Protože vnímám, že si mne ten člověk, který na schůzku přišel přesně, váží. A co víc, věnoval mi svůj čas!
Těším se na každý čas, který budu mít s někým nebo pro někoho. A jak to máte vy?
Zdroj: redakce – Justýna Malásková (autorské dílo)
Buďte první kdo přidá komentář