Astrolog pojmenoval dění posledních dnů „malou štíří revolucí“. Zní to tak nějak vznešeně, ale já vám to řeknu na rovinu: smetla mě velká listopadová deprese. Můžu proti tomu protestovat, může se mi to hrubě nelíbit, ale řečeno slovy Járy Cimrmana, to je tak všechno, co s tím můžu dělat.
Skutečnost, že o tom už dokážu psát, naznačuje, že jsem z nejhoršího venku.
Zpod té tmavé kousavé těžké deky, do které mě listopad svázal, už vykukuje aspoň hlava.
Vyrazil se mi obří opar, takže vypadám jak pop-star po botoxu. Ale už mám chuť na ranní kávu a Ježíškovi teda asi nenapíšu o plamenomet, kterým bych s vítězoslavným šklebem sežehla všechny, kteří mě vytočili. Výzvu vládě, aby oficiálně zrušila měsíc listopad a prodloužila pěkné letní měsíce, si však ještě ponechám v počítači. Pro jistotu. Zanedlouho dorazí únor, můj druhý favorit na vymazání z povrchu zemského. A pak už snad bude zase líp.
Já vím, jsou lidé, kteří se v listopadu narodili. A nebylo to ani tak dávno, aby se dalo využít triku s juliánským kalendářem a přesunout jejich narození na říjen jako VŘSR. Ale tak každý máme v životě nějakou zátěž, se kterou se musíme poprat. U někoho má podobu genetickou (všimli jste si, že obvykle jsou máklé celé rodiny?), jinému vytáhli při narození tu stříbrnou lžičku z pusy (a podle jiného pořekadla se také možná narodil pod lavičkou, na kterou se už nevyškrabe) a někdo holt slaví narozeniny v měsíci, který by udělal nejlépe, kdyby nebyl. I tak vás mám ráda, vy moji chudáčci listopadoví. Trčeli jste ve fusaku a kočáru pod dekama od narození až do jara, zatímco my, májová koťata, jsme vesele mrskala nahatýma nožičkama na sluníčku a smála se na celý svět. Od jara až – do listopadu.
Do období mé osobní psychické propasti se samozřejmě přimotalo několik jedinců, kteří vycítili mou slabost a zaútočili. Moji dceru v tomto ohledu nikdo nepředstihne, to máte marný. Ale co jsem schopna snášet doma, to v práci už ne. Tak jsem si vyslechla proslov neuvěřitelně arogantní mluvčí jedné nemocnice, kterou jsem žádala o součinnost. Naštěstí jsem ji odzbrojila tím, že jsem jí potvrdila, že pokud se týká mé neschopnosti, naléhavosti a nepochopení jejího přetížení, má naprostou pravdu. Ironii v mém hlasu v telefonu neodhalila a materiály jsem dostala. Včas.
Ale arogantní blbci nikdy nechodí po jednom. Vynořují se jako krtičince na vymazleném trávníku. Jednoho zadupete, deset dalších vyleze z pekla.
Jedinou cestou je ignorovat je. Tvářit se, že neexistují. Potvrdit jim, že mají pravdu (i když ji nemají). Protože pak ztratí důvod si na vás vylévat zlost a vysávat z vás energii. Jenže tohle může zvládat jen člověk vyrovnaný, plný sil. Ne zoufalec s listopadovou depresí.
Jedna instagramová hvězda, která mě včera pěkně elegantně vypekla, mi zároveň dala skvělou lekci. Buď budu dál žadonit, aby splnila, co slíbila, nebo ji přestanu sledovat, dodělám si práci podle sebe a po odevzdání článku na ni zapomenu. Jak praví jeden citát neznámého autora, slabí lidé se mstí, silní ignorují a moudří odpouštějí. Je listopad a před námi pár měsíců tmy, zimy a mokra, tak mi bude stačit, abych byla pro tentokrát silná. Moudrost si dám za cíl až na jaře.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář