Annie Ernauxová (nar. 1940 v Normandii) je respektovanou francouzskou spisovatelkou, považovanou za moderní klasičku. Roku 2017 jí byla udělena Cena Marguerite Yourcenarové za celoživotní dílo. Za memoáry Roky získala v roce 2008 prestižní literární cenu Prix Renaudot a po překladu do angličtiny se kniha dostala do užšího výběru na Man Booker International Prize. V roce 2022 se stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu „za odvahu a klinickou pronikavost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní omezení osobní paměti“.
Akademie udělení ceny odůvodnila také tím, že Annie Ernauxová „důsledně a z různých úhlů zkoumá život poznamenaný nerovnostmi, které se týkají pohlaví, jazyka a třídy“, což je rysem jejího díla Roky. Ohlíží se v něm na období let 1940 až 2006, které zaznamenávala do svých deníků. Prolínají se v nich jak soukromé a intimní vzpomínky, tak názory na společenský, kulturní, sociální či politický život. Autorka píše o působení svých rodičů i jisté „křupanské omezenosti“ prostředí, v němž vyrůstala, všímá si vlivu náboženství, politického, sociálního a kulturního vývoje a změn v myšlení, morálce či přijímání zodpovědnosti, k nimž v průběhu šedesáti došlo nejen ve Francii, ale i ve světě.
Ernauxová se vyjadřuje k „arabské otázce“ z pohledu Francouzů, kteří se s „Araby“ nestýkali. Připomíná „Pařížský masakr“ z roku 1961, při němž bylo zastřeleno sto až dvě stě alžírských demonstrantů za nezávislost a o kterém se začíná mluvit až v poslední době. Většinou se povědomí o imigrantech omezovalo na kopáče nebo popeláře a „uvažovalo se o nich jako o čistě ekonomických existencích s argumentem, že je potřebujeme kvůli pracím, které Francouzi už nechtějí vykonávat“, jako by to bylo ospravedlnění proti rasismu.
Jmenuje mnoho osobností z různých oblastí, jež svým způsobem působily a ovlivňovaly myšlení a dění ve Francii i ve světě. Zlepšující se poválečná životní úroveň byla svým způsobem dvojsečná, neboť „hojnost věcí zakrývala nouzi o myšlenky a oslabování různých věr.“ Velký význam přisuzuje roku 1968, který považuje za „rok počátku světa“. „Rodiče a všichni, komu bylo přes padesát, patřili do jiného času, stejně tak jejich snahy porozumět mladým. Jejich názory a rady jsme brali čistě za informativní. My mladí jsme neměli zestárnout,“ píše. Poukazuje na velké změny v osmdesátých letech, kdy si ženy samy rozhodují, zda a kdy budou mít děti, nemusejí se kvůli tomu vdávat, což bylo před dvaceti lety vyloučené! „City zastaraly, už se neprojevovaly, považovalo se za absurdní dávat je najevo, patřily do minulé doby a oklamanému lidu, stejně jako vlastenectví a čest.“ Oproti tomu se utužoval řád obchodu a „vnucoval lidem udýchané tempo.“
„Zavalil nás čas věcí. Zmizelo dlouhodobě udržované napětí mezi čekáním a nabytím, mezi potřebou a jejím uspokojením. …Na dohled byly neomezené možnosti ve všech oblastech. Srdce, játra, ledviny, oči i kůže se předávaly z mrtvých na živé, vajíčka z dělohy do dělohy, šedesátileté ženy rodily děti, lifting zastavoval čas ve tvářích.“ Zmizel také pocit stárnutí. „Nic kolem nevydrželo tak dlouho, aby to dokázalo zestárnout, vše bylo nahrazeno a obnoveno tak rychle, že paměť nestačila dané věci spojit s určitými životními etapami.“
Ernauxová se nevyhýbá ani líčení svého intimního života, nezastírá ani svůj vztah v osmapadesáti s devětadvacetiletým mužem a zmiňuje i vážné onkologické onemocnění. Soukromé prožitky a zkušenosti často popisuje ve třetí osobě, jakoby s odstupem, aniž by na sebe strhávala výlučnou pozornost. Vytříbeným, a přitom důvěrným stylem jí jde „o to, jak uchopit dobu, jež tvoří podklad jejího pobytu na Zemi v určité epoše, čas, který procházel skrz ni, svět, o němž pořídila záznam tím, že žila, aby zachránila něco z času, v němž už nikdy nebudeme.“
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková, hostbrno.cz
Buďte první kdo přidá komentář