Venku pošmourno. Den, kdy je prostor na přemýšlení o nesmrtelnosti brouka nebo vlastním životě jako „vyšitý“. Přemýšlím o tom, co všechno mi chybí, abych měla pocit štěstí.
Moje děti a má vnoučátka mi chybějí strašně, nepomáhají ani sociální sítě (když, tak jen maličko). Chci je obejmout, ovonět, omačkat, prostě je chci blízko sebe, blízko nás. Ne pořád, vše chápu, dokonce si pamatuji i dobu, kdy jsem byla na začátku svého mládí (dle hesla: „Jsem stále mladá, ale už dlouho.“) a chtěla mít své soukromí a klid. Nemusím je mít pořád okolo sebe, respektuji jejich rodiny. Jenže teď je to dlouho a děti tak rychle rostou a já byla odjakživa ta rodinná, scházející se, družící se – a to mi teď chybí.
Nejsem rebel a nechci rušit stanovená pravidla, proto jsem teď možná smutná, protože mi spousta věcí chybí.
Chybějí mi moje děti a děti z práce, s kterými jsem byla zvyklá se denně v práci vídat. Chybějí mi kamarádi. Chybějí mi tváře lidí, s kterými komunikuji. Chybí mi slušnost a empatie u mnohých lidí. Chybí mi slunce a jaro a delší den. Chybí mi obyčejný život.
Přestává mrholit, půjdu na chvíli ven. Na zahradě rozkvetly sněženky, ptáčci je roznesli i po celém trávníku. Asi je vyfotím vnučce, ta už by je ochraňovala před všemi a vším. Za plotem volá kolemjdoucí sousedka, jak se máme, a manžel stříhá stromky, protože už přichází jaro!
Z práce mi poslali ke schválení hry a soutěže připravené pro děti, jejich rodiče a prarodiče pro pobyt venku. Našli další aktivity pro oživení sociálních vazeb, fakt se snaží, chtějí vyrovnat ztrátu za to, co chybí.
Volají děti, slyším a vidím vnoučata. Volám kamarádům, jak se mají, chvíli si povídáme a pak… Chybějí mi!
Přichází manžel, ořezal stromky, posbíral větve a přišel mne obejmout, něčemu se usmál a já vím: chybějí mi mí milí, ale mám pořád svou životní lásku, díky lásce mám víru a díky víře mám sílu. Počkám, až se zas uvidíme, obejmeme a řekneme si, jak moc jsme si chyběli.
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář