Vždy jsem „věděla“, že až já budu mámou, budu si to užívat, budu chápavá, laskavá a prostě dokonalá. Nikdo mi neřekl, že to tak není.
Zjistila jsem záhy po porodu, že v očích okolí nemůžu být dokonalá, když kojím v době, kdy všichni berou kojení jako přežitek. Následně po dalším porodu, že je špatně, když jsem kojila tak krátce (ze zdravotních důvodů), když všichni vědí, že to dítě potřebuje kojit, a jen já to podle nezasvěcených nechápu.
Nikdo mi neřekl, že po porodu dítěte (ani dalších dětí) se nespí, že jsou jen fáze usínání a probouzení střídané mdlobou nazývanou hrdinně bděním. Chvíle, kdy se váš novorozenec pravidelně budí na jídlo či přebalení zrovna v okamžiku, kdy jste skoro usnuly. No a nikdo mi neřekl, že mezi chvíle hrdinného bdění patří bohužel také okamžiky, kdy vaše dorůstající děti jdou na svou první večerní párty, diskotéku nebo posezení se spolužáky.
Nikdo mi neřekl, že být rodičem je velmi náročné a důležité, že to cítíte stejně, ať je dítěti pět či padesát. A kdyby to řekl, kdo by ho poslouchal, když přeci s námi rodiče v podstatě starosti neměli (viděno očima čerstvé matky čekatelky), a nyní tomu, jak to je, nerozumějí.
Nikdo mi neřekl, že se stanu, společně s našimi dětmi, účastníkem celoživotní nevyslovené, ale předem dané soutěže (rodiči a prarodiči z okolí) o nejchytřejší, nejšikovnější a nejnadanější dítě. Ať už šlo komukoliv o cokoliv, já jsem tu bitvu nehrála. Milovala a miluji své děti, jaké jsou. Brala jsem jen za důležité ukázat jim možné cesty a stát při nich v dobrém i zlém. Nikdo mi však neřekl, že to kolikrát tak bolí, když musíte „jen“ stát stranou.
Nikdo mi také neřekl, ale sama jsem pochopila, jak je krásné uvědomit si, že mé děti jsou a nejsou Já. Nesou s sebou třeba můj úsměv, moje genetické základy, ale vlastně jsou jedinečné, jsou své. Dokáží překvapit, dokáží…
Nikdo mi neřekl, že i za chvíle, kdy jsem se cítila jako nejhorší máma, protože jsem neřešila věci jak „bylo zvykem“, budu jednou vděčná. Protože nikdy mi nic neřeklo, abych to řešila jinak. Jednala jsem vždy v souladu se svým Já, ale přesto…
Nikdo mi neřekl, že je tak důležité poslouchat vlastní mámu. Čím jsem starší, tím víc si cením jejích postřehů a životních zkušeností. Moc ráda bych já předala svým dětem své životní zkušenosti jako věrným posluchačům mnohem dřív. Nikdo mi však neřekl jak to udělat, aby to nebraly jako mentorování a vytýkání. Já chci „jen říct“, že jsou můj svět, že jsou můj život a bez nich a mého muže nejsem nic. Miluji svou rodinu a díky své rodině miluji svůj život, proto jsem ráda, že mi nikdo nic neřekl.
Zdroj: redakce – Zdena Mášová
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář