Můj manžel byl snad v některém ze svých předchozích životů hodinářem či strážcem času. V našem bytě se totiž nacházejí asi dvanáctery hodiny. Dvoje jsou, pravda, bicí, které jsme vypnuli po dohodě, jíž předcházelo moje řvaní, že opravdu nepotřebuji mít otravnou upomínku, že opět uběhla další čtvrthodina, podmalovanou odbíjením hodin. Ovšem pravdou je, že k zastavení těchto strojů došlo především kvůli tomu, že čas, který ukazovaly, byl na míle vzdálen jakémukoliv času.
Ostatní hodiny u nás doma musejí jít přesně. Pokud tak nejdou, jsou neustále mým vlastním manželem opravovávány – v lepším případě za mírné domluvy, v horším případě za nepublikovatelného nadávání.
Z těchto hodin je valná většina již řízena rádiovým signálem, tudíž se „opravuje“ sama. Tedy většinou. V den, kdy se mění čas, můj manžel obejde všechna stanoviště ukazující čas a zkontroluje, zda ty automatické automaticky „nahodily“ čas správný. Ty neautomatické automaticky nastaví sám. A nastává fáze jeho rozčilování: „Proč se sakra tady tyhle nikdy nepřehodí?“ vysloví řečnickou otázku u jedné meteostanice. První rok je dokonce vystrkoval z okna, aby se seštelovaly. Neučinily tak, ani když jim vyhrožoval, že je z toho okna vyhodí. Správný čas se na nich (kupodivu) objevil za několik dní. A tento postup si zachovaly.
U těch mechanických hodin, které je třeba „přehodit“, občas tráví celou věčnost, až mu navrhuji, ať to nechá postaru, že za půl roku se to zase mění zpět… Vždy jsem odměněna pohrdlivým pohledem.
Jednou, kdy se mu takto podařilo opravit čas na všech hodinách a s pochvalou sebe sama zasedl ke kávě, jsem já odešla do koupelny, kde jsem si mínila rozsvítit. Při stisknutí vypínače praskla žárovka, vyrazila jsem pojistky v celém bytě a můj muž pracoval k infarktu. Část hodin napojených na elektriku zkolabovala a manžel mohl absolvovat svůj výkon znovu.
No a letos se, jako obvykle, poslední říjnovou neděli měnil čas. A já jsem se naštvala dopředu. Zase bude dřív tma. Než se moje osobní hodiny, které bohužel nejdou posunout, smíří s posunem, bude mi to alespoň čtrnáct dní trvat. Nemám tyto „skokové“ změny ráda.
A bylo přesně, jak jsem předpokládala. Hned v pondělí jsem se pochopitelně vzbudila o hodinu dříve, než se obvykle budím. A byla jsem vyspaná. Co s tím? Ze zkušenosti vím, že pokusit se usnout (což dokážu bez problémů) je pro mě hodně špatně. Když se totiž následně proberu, nastává jedna z několika možností:
1) jsem jako praštěná,
2) nic se mi nechce dělat,
3) v mnoha případech nejsem vůbec schopna vyhrabat se z postele,
4) celý den tím pádem stojí za houby.
A tak jsem vstala a chovala se, jako bych vstávala normálně. Ale co s tou hodinou navíc?
U ranní kávy, kdy si určuji, co který den budu dělat předtím, než odejdu do práce, jsem vymyslela, že tento rok, v době, než se mi ten hodinový rozdíl ztratí, udělám něco, co jsem odkládala nebo na co jsem doposud neměla čas.
Bylo mi jasné, že si musím zvolit činnost, která mě bude bavit, protože jinak bych to nedodržovala. Vytáhla jsem tedy bavlnky, v nichž jsem si nejdříve udělala pořádek a během toho vymyslela, že tento rok si zhotovím cedulky na dárky. Tak mě to bavilo, že jsem si udělala nejen příslušný počet visaček, které letos budu potřebovat, ale rozhodla jsem se, že takto vytvořené výrobky použiji pro své příbuzné a známé místo vánočních pohlednic.
Sehnala jsem si krabice, ze kterých jsem vystříhala obdélníčky o trochu větší, než jsem plánovala hotový výrobek. Tyto jsem pak obstřihla entlovacími (zubatými) nůžkami. Z různých barev bavlnek jsem uháčkovala vždy po dvou různých motivech technikou irské krajky a také šňůrku, kterou jsem provlékla dírkou v lepenkových obdélníčcích vytvořenou děrovačem. Krajkové výtvory jsem přilepila na rub i líc lepidlem. A nakonec jsem rukou dopsala texty. Teď už stačí jen připevnit visačky na zabalené dárky a zbývající „jako-pohlednice“ vložit do obálek a odeslat adresátům.
No a ptáte-li se, jak to dopadlo s tou hodinou, mohu vám říci, že ani nevím, kdy jsem se s ní srovnala. Jenom jsem toho docela litovala, protože jsem si říkala, že pokud to vydržím do jara, s přechodem na letní čas se vyrovnám docela dobře. Ale to se mi nepodařilo a budu si muset vymyslet zase nějaký jiný fígl na srovnání svého biorytmu.
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Buďte první kdo přidá komentář