Děda pamětník (*1938) vypráví: Z vily nás neoprávněné vydědili, bez ledničky i telefonu jsme zvládali žít

Narodil se ve Fryštátě roku 1938, zažil válku i okupaci. Jeho tatínek byl živnostník – provozoval klenotnictví a hodinářství na náměstí, maminka vypomáhala a starala se o domácnost. Z rodinné vily je na základě Benešových dekretů neoprávněně vysídlili a tatínek skončil v pracovním táboře. Za sebou nechali nejen domov, ale také jeho vybavení. Poslouchal rádia Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC a žádná technologie jej nepřekvapila jako počítač.

Dnešní rozhovor jsme věnovali pamětníkovi, vlastním jménem Jan Karl Gulec, a historii domácích spotřebičů v poválečném Československu.

Je mi jasné, že jste kdysi neměli pračky se sušičkou. Jak se dříve pralo?

No to jsme ještě bydleli ve vile ve Fryštátě, pralo se ve sklepní prádelně na valše. Prádlo se sušilo buď venku aneb na šňůrách na půdě. Žehlilo se tehdy žehličkou ohřívanou na kamnech aneb vkládáním rozžhavaného tělese do jejího nitra.

Po válce nám byl neoprávněně konfiskován majetek včetně rodinného domu a živnosti tatínka (obchod s hodinkami a klenoty), byli jsme nuceně vystěhováni, táta skončil v lágru (pozn. red.: pracovní tábor). Přišli jsme téměř o vše, co jsme měli, majetek byl rozkraden a nikdy jsme nebyli kompenzováni. Ze spotřebičů nám zůstalo pouze rádio.

Na rozhazování proto rozhodně nebylo, museli jsme vyjít z toho co maminka vydělala, po návratu z lágru byl navíc táta nemocen. Od státu nedostal ani důchod, ani sociální podporu. Přežili jsme díky víře a soudržnosti, přesto jsme se sestrou zvládli vystudovat střední školu.

Mechanickou pračku pořídil táta až po návratu z lágru a přebudoval ji na elektrický pohon někdy po roce 1953. Pračka ještě ještě neuměla odstřeďovat, takže se pak z prádla lisovala voda a až pak se věšelo k sušení.

Hádám, že ledničky a mrazáky nebyly zrovna běžné, jak jste uchovávali potraviny?

No to lednice tehdy nebyly, my teda neměli. Nakupovat se proto chodilo každý den, ale to nevadilo, maso stejně moc nebylo. Potom po svatbě jsme už doma lednici měli, přesto jsme na nákup chodili prakticky každý den. V obchodě nic nebylo, nic moc se nedalo sehnat. Ty lepší věci byly jen po známosti, jezdilo se tehdy z Karviné do Bohumína, Těšína či Orlové, aby něco bylo. Tehdy to bylo vždycky něco za něco.

Chladit potraviny tedy byl problém, jak to bylo ale s opakem? Jak jste ohřívali vodu a vytápěli?

Rodinný dům měl vytápění na tuhá paliva – topilo se kamny v kuchyni a teplo se etážově rozvádělo do dalších pokojů. Na kamnech se samozřejmě připravovalo jídlo, čaj i káva. Až později jsem poprvé narazil na elektrickou rychlovarnou konvici u švagra v 60. letech.

Vzpomínáš si na první vysavač?

Ještě na rodinné vile se pořád zametalo a vytíralo. Později jsme měli ruční mechanický vysavač. Poprvé jsem se s elektrickým vysavačem setkal u rodičů manželky, ti měli i lednici, pračku a gramofonové rádio. Elektrický vysavač jsme si sami koupili až po svatbě v roce 1962. No to bylo lepší než zametat a celkem dobře to fungovalo. Byl to takový těžký vysavač Standard s hadicí a dělal docela kravál. Pak už jsme měli tyčové vysavače.

Jak to bylo kdysi se sečením trávy?

Podařilo se nám levně zakoupit zahradu, na které jsme svépomocí postavili chatku. Na kosení jsme používali kosu a srp, později jsme zakoupili mechanickou vřetenovou sekačku. To ale nebylo ideální řešení na velký pozemek, proto nám švagr kutilsky sestrojil první elektrickou sekačku.

Jaké byly tvé zkušenosti s prvním televizorem nebo radiem v domácnosti?

Naše první rádio jsme měli už na rodinném domě, bylo to rádio Tesla a fungovalo až do roku 1960. S krystalovým rádiem (lidově “krystalka”) a morzeovým přístrojem jsme se seznámili s klukama ve sportovních oddílech a ve skautu. Na rádiu jsem poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a BBC. To se samozřejmě nesmělo, signál byl státem silně rušený, ale dělali to všichni.

Později po svatbě jsme koupili tranzistorové rádio Koyo. No to byla zábava. Já to koupil, došel domů a ono to nehrálo – chyběly baterky. Psal jsem tedy do Prahy na distribuci že k čemu to prodávají když k tomu nejsou baterky. No a pán mi napsal, že mám vzít jeho dopis a ukázat ho v Prioru v prodejně elektroniky, že mi na doporučení baterky vydají.

Paní na prodejně mi akorát řekla, že i kdyby s tím dopisem přišel kdokoliv, že jej neobslouží, protože baterky nemají. Dalo zabrat je vůbec sehnat. Televizi Tesla, vysavač Standard, pračku, lednici Calex a další vybavení jsme si koupili až po svatbě na půjčku. Platy úředníků nebyly vysoké, já začínal na platu 800 Kč měsíčně.

Jak to vlastně fungovalo, když nebyly mobily a internet?

Za studií na Hospodářské škole (Pozn. red.: Obchodní akademie) v letech 1953–1957 jsem se setkal se starými psacími stroji Royal, Remington a Mercedes, v roce 1956 konečně přišly lepší stroje Zeta. Kalkulačky jsme za studií ještě neměli, rozmnožovací stroje (pozn. red: kopírky) byly nekvalitní a pod přísným dohledem. Problém byl i vytisknout závěrečnou práci na vyšší škole. Tiskáren bylo málo a vše se muselo řešit přes známost.

S nástupem do zaměstnání u Státní pojišťovny jsme po roce 1957 měli stále staré psací stroje a mechanické kalkulačky na kliku. Teprve postupem let přišly i elektronické kalkulačky a kopírky. Do roku 1989 byly výkonnější stroje (např. na děrné štítky) pouze na výpočetních střediscích).

Telefon byl jen na poště a pak později v práci na pojišťovně, instituce to měly. Pamatuju si že ještě v roce 1973 měly některé pošty klikové telefony, které se musely “natočit”, aby se dalo telefonovat. Doma jsme měli pevnou linku poprvé někdy v roce 1964, ale tehdy se to používalo spíše na volání do práce, na úřady, do Prahy a podobně. Telefon doma moc lidí ještě nemělo, že by se tak volalo pro zábavu.

První mobil jsem viděl naživo až v roce 1990, tehdy společně s ním nakoupil ředitel pojišťovny i počítače. Náš první počítač byl Atari 800XE (pozn. red.: Atari 65XE, konzole), který jsme koupili synovi někdy v roce 1985 v cizině. U nás taková zařízení nebyla k mání. Tehdy byly ale s počítači spíše problémy. Nic moc nefungovalo, nikdo s tím neuměl a nikdo nedokázal poradit. K větší digitalizaci v práci došlo až kolem roku 1995.

Dnes máš chytré hodinky, notebook a díváš se na YouTube. Bylo těžké se s pokrokem vyrovnat?

Byl to skok rovnýma nohama do neohmatané epochy. Starší generaci to byly značné problémy, ty na západě nebyly. Tam si všichni průběžně zvykali na nové vynálezy a pokrok byl stabilní. Tady byly ale pouze teoretické znalosti, a to výhradně ze státem řízeného tisku a z rozhlasu. No a pak to přišlo a vše o čem jsme dříve jen slyšeli bylo najednou u nás. Z ničeho nic se objevil internet, notebooky, mobily, videohovory, 3D tiskárny a jiné.

Jaké technologické vynálezy tě nejvíce překvapily nebo ohromily?

Kolem roku 1951 či 1953 jsem se dozvěděl, že v USA mají banky a instituce počítače, které dokázaly ověřovat platby a posílat zpět automaticky informaci o stavu plateb. Vůbec jsme tehdy nechápali, že něco takového může existovat. Pro nás to tady bylo nepředstavitelné, že se něco děje samo.

Zdroj: Adam Beran, Jakub Gulec, autorský text, asenior.cz, rozhovor s dědečkem
https://www.arecenze.cz/clanky/priserny-vysavac-z-roku-1956-test/